Památce čtyřicátých narozenin Karla Havlíčka dne 30. října 1861.

Ejhle v zdobném rámci obraz čarokrásný,

jenž dojímá pozorovatelské oko!

Ejhle nebes blankyt, v úsměvu svém jasný,

jenž se klene nad zemí tou převysoko!

Tak se drahá Česká vlast nám objevuje,

neboť vše, co krásným, zdárným, mocným sluje,

v ní zas pučí znovu z starých kořenů

a zas jaré, silné konáry pne vzhůru;

národ zahání své síly Mořenu

a ubíjí dusící ho noční můru. –

Vstali jsme – buď Bohu dík vzdán! – z klamu ze sna,

procitli jsme k nové opět ku činnosti;

usmívá se žití národního vesna,

kynoucí nám zdarem lepší budoucnosti.

Rodní bratří, rodné sestry stojí k sobě,

jedním citem útroby jich naplněny,

jedna idea vše víže v nové době –

národností jsou všech prsa rozvlněny:

národností svatou, Bohem věčným danou,

národností mocnou, v dobru obětavou,

pro niž miliony co hrad z žuly stanou,

když si k cíli razit mají dráhu pravou.

Této naší Českoslávské národnosti

novověký obětník a hajitel,

naši slavné, blahodárné minulosti

křisitel a vlasti rezu hubitel

světlo světa spatřil přede lety čtyřiceti.

Co Čech zdárný vzrostl, květl, šířil

plody zralé velikého ducha svého,

kácel otroctví a chabá slabců předsevzetí

a v terč protivníků povždy trefně mířil,

hlásaje vždy pravdu z přesvědčení svého.

Ano známe, ctíme Havla Borovského,

víme, čím byl národu ten věrný vlasti syn;

hluboce želíme včasné ztráty jeho:

v němť jsme poznali, seč pevný, vlastenecký čin.

Při vznešeném ducha jeho oslavení

osiřelé Zdeňky jeho zpomínáme,

an v poklidném, svorném tomto besedění

s péčí se k ní co k národa dceři známe.

Tak se svůj ke svému vždy dle pravdy vine,

vždyť jen z poznání-se naše blaho plyne;

národ pak, jenžto svých velkých mužů ctí,

neoctne se nikdy v zhoubném bezcestí!