PAMÁTCE...

Byl květnatý a svěží luh

a šli jsme vedle druha druh,

ten pěl, ten chtěl, ten snil, ten žil,

za všemi cíli jeden cíl.

A byla vlídná terasa,

odkud se hledí, zajásá:

jak krásně slunce vychází!

A obzor širý, bez hrází!

Les, pole, louky, dědiny,

za všemi cíli jediný,

za všemi sny jediný sen,

tep ve všech srdcích jeden jen.

Den mladý byl a mladá zem

a šli jsme s mladým úsměvem

na trávě, srdcích rosy třpyt.

A bylo krásně jít a jít.

A měnila se krajina,

zde hory a zde nížina.

Zazpíval pták, zašuměl les.

A mladé hoře jako ples.

A měnily se příbytky.

Číš vína, smích a přípitky,

žár v očích planul, zazněl rým.

A touha, touha přede vším!

Bylo nás pár a celý svět.

Kdo pěl, ten zvolna přestal pět,

kdo chtěl, ten náhle přestal chtít

a ten, kdo letěl, nedolít’.

Rozhlédli jsme se, ohlídli.

Hle, naše řady prořídly.

Kdo dojde na tu terasu,

by used’ mdlý a bez hlasu?

Jdem’ zaprášenou silnicí,

zamyšlení a mlčící

a nikdo, jak výsk’, nevýskne,

nevolá, ruky nestiskne.

Teraso, kdysi v stínu tvém

dleli jsme s mladým úsměvem.

Cinkaly číše, zvonil šprým.

A touha, touha přede vším!

Půjdeme ještě zelenem,

půjdeme, nezapomenem’!

Přes hory půjdem’, nížiny,

půjdeme, ale se stíny.

Půjdeme ještě záhadnem!

Nezkrotneme a nezchladnem’!

Nevzdá se řada prořídlá,

jenom se maně ohlídla.

Druh s námi šel a nejde již,

viděl jsi tvář a nevidíš.

A tam, kde zněl, už nezní hlas.

Bylo nás pár a méně nás...

Není to soumrak; ještě svit.

Není to bázeň, je to klid.

Jen vítr mraky prachu zdvih’

a jenom dozněl něčí smích.