PAMÁTCE DVOU PŘÁTEL.

Už skončena je pohádka ta celá...

Ah, škoda, že jsi tenkrát neslyšela

dva hlásky znící přes sad, přes vinici,

to s jedné strany: cívik, cívik, cívik

a s druhé: cicipí, cicipí, cicipí.

Dva ptáci, v různých domech uvěznění,

se dohodli as takto ve svém pění.

Jak den svit bílý, čile hovořili,

ten jeden volal: cívik, cívik, cívik,

a druhý: cicipí, cicipí, cicipí.

Ne jednotvárně. Chvilkou teskná touha,

zas někdy radost, jindy bolest dlouhá

a tak to znělo, jakby těšit chtělo

zde jedno ptáče s cívik, cívik, cívik,

tam druhé s cicipí, cicipí, cicipí.

Ach, lidé potřebují spousty psaní

a přísah, metafor a povídání –

a bozi vědí, zda si vypovědí,

co on jí říkal tím svým: cívik, cívik,

co ona: cicipí, cicipí, cicipí.

A jednou z rána náhle oněměli.

Prý jednoho – jak služce vyprávěli –

už pochovali. Marně jsme se ptali,

zda jej, jenž zpíval: cívik, cívik, cívik,

či ji s tím: cicipí, cicipí, cicipí. – –

Lze leccos ztratit v mládí marnotratném

a neželí se. Teď však zuby zatnem,

když osud zruší, k čemu lneme duší.

Mně teskno po tom jeho cívik, cívik,

a jejím cicipí, cicipí, cicipí. –