PAMÁTCE HUSOVĚ.

Tam v dálné končině, na šumném břehu Rýna,

hranice v krvavou se rozplynula zář,

v plamenů záplavě tam zmizela nám na vždy,

Tvá, Jene Veliký, tak tichá, mírná tvář.

Tvé oko uhaslo a popel do vln hozen,

a na vždy umlkl již hřímavý Tvůj hlas.

Však plápol hranice, v níž zhynul jsi jak fénix,

ten, Mistře z Husince, ten nikdy neuhas'.

Do srdcí Husitů šleh' ohnivým svým žárem –

a tryskal plameny z klášterů chmurných hnízd,

rozjásal nadšenou jich písní širé kraje

a v cepů palcátů se vtělil ostrý hvizd.

Pak uhas' na chvíli. – Ne! ztlumil jenom plamy

a popel chabosti se v srdce české vkrad',

a zdálo se, že na vždy již opuštěn jest, Jene,

Tvé pravdy hlásané tak mocný kdysi hrad.

Však nebyl opuštěn – v nás jiskra jenom spala

z Tvé, Jene, hranice – ji vichru vzbudil dech,

a dnes již na novo se žár ten šíří valem

krvavou záplavou po celém kraji Čech.

On v srdci šlehá nám, ze skrání ohněm sálá

a v lebce nadšené nám hárá víc a víc,

a duší táhne nám již ohlas starých bojů,

sbořených klášterů a zápach shaslých svíc.

Ó, Jene veliký v svém svatém utrpení!

Tys' stal se hvězdou nám! Ty povedeš nás dál!

My půjdem za Tebou! My půjdem k Spraved'nosti

a k Lásce k ubohým, kams' z hranice nás zval.

Ta rudá hranice nechť na cestu nám svítí:

my jdeme k vítězství a v nové boje již –,

a prapor Tvůj, jenž kles', my pevnou paží zvednem

a k nebi modrému ho povzneseme výš!

Jest bílý jako sníh a rudý pruh jest na něm –

Toť, Jene, prapor náš! Nuž – s námi v boj již spěj,

krvavou záplavou nás do zápasů krutých

z Kostnice vzdálené – Ó Jene, provázej!