Památce Jana Amose Komenského.

Když v českých dějin labyrint svou myslí zabloudím

a Tvoji postať vznešenou duševním okem zřím,

Tvůj osud tragický mne hluboce vždy dojímá

a bolí mne, že genius vždy tolik trpět má...

Tvé srdce vřelé bilo horoucně vždy pro svou vlast,

a Ty jsi nesměl dýchat opojný ten český vzduch,

v cizině chladné musil’s prožít všechnu žití strast

a věčným steskem marným soužil se Tvůj velký duch.

Však, drahý Jene Amosi, u Tebe nejvíc ctím,

že ve svém bolu nikdy na mysli jsi neklesl,

že vytvořil’s, co nikdo nedovedl, duchem svým

a že’s v svět širý slávu rodné země roznesl...

A snad že v březnu, nadějí když voněl jara dech,

jsi narodil se, celý život věřil’s v těžkých dnech,

že národ náš zas stane šťasten mezi národy,

jha cizáckého zbaven, potupné své poroby.

A často myslím si, jak vzplálo by as oko Tvé,

kdybys zřel nyní vyplněnou touhu vlasti své:

že vláda věcí národu se zase vrátila,

že vlast si ztracenou kdys svobodu zas dobyla.