PAMÁTCE JANA NERUDY

Jak možná věřit, že bys, mistře drahý,

víc nebyl mezi námi,

že v kámen už Tvé změnily se tahy,

v led ztuhnul úsměv známý...

Jak možná věřit zprávě, která drtí

jak hromu strašná rána...

Ty mrtev! Mrtev, ve objetí smrti,

jež přišla nečekána...

Hle, umřel... Srdce uvěřit se bojí

a chví se žalným steskem.

A hle, lid v smutku zadumaný stojí

v tom kraji našem českém.

Ó, trudno věřit, smrt, jež Tebe jala,

tak záhy rtem že přilne

k drahému čelu, navždy pero vzala

z Tvé drahé ruky pilné.

A trudno věřit, že Jsi na vše časy

šel mezi mrtvé spáče...

– Však Matka Vlast své roucho roztrhla si

a usedavě pláče...