PAMÁTCE MANESOVĚ

Je bouři vydán spíš, kdo výše stojí,

žít v pohodlí, to trudná sláva malých.

Leč na dno píti utrpení kalich,

ze steré rány krváceti v boji,

chtít ke světlu a v mlhu býti štvánu,

jež beztvárná se nad propastí choulí,

mít křídla k letu spjatá, ale ránu

nést v srdci svém – a olověnou kouli

na upoutaných, zmalátnělých nohou: –

to hrozný úděl těch, jimž do tmy žití

zář génia na bledém čele svítí.

Ó, hrozný život: jiní klidně mohou

jít od kolébky k hrobu cestou všední,

jen genius, ten nemá na své pouti,

kde, umdlen, by si mohl oddechnouti;

dál, věčně dále musí ze dne ke dni

jít mrazem bídy, pouští trudných žalů,

temnotou k hvězdám, bojem k ideálu.

Tak šel jsi též. I na tvé drahé čelo

se svaté, čisté posvěcení schvělo

i na tvém čele plálo požehnání,

i tys šel k slunci, dávno před svou dobou –

leč i ty pouta na rukou měl’s obou,

i tys měl hloží lauru na své skráni.

A dnes... nuž, dnes i tobě mír je v zemi,

mír našla dnes i tvoje drahá hlava

a za nocí, když vzplane měsíc němý,

víc nezachví ti ňadrem bolest žhavá,

neumdlí ruka ve tvořivé práci –

ty nezeptáš se, více mukou šíle,

zda hrdý dojdeš zářivého cíle,

či zda ti srdce dříve dokrvácí...

Tys odešel. Ne bez památky ale.

Umění českého, hle, chrám se klene

a tebou září v kráse nebývalé;

tys poklady tam snesl drahocenné

a přes nepřízeň doby dál jsi zůstal,

až ze základů chrám ten hrdě vzrůstal

a jako světlé záře paprsk náhlý,

tam dávní reci v nesmrtnosti hávě

a slavných bájí bohatýři táhli,

jež ty jsi z hrobů vzbudil k nové slávě.

Ty nebyl’s menší oněch velkých reků,

jež vytvořil jsi nesmrtelným duchem.

Jak Záboj tvůj, ty stál jsi v bouři jeku,

jak Lumír tvůj, tak výš nad všedním ruchem

jsi píseň pěl, zrak do daleka noře –

tak slavnou píseň, jak je hodno Čechů,

a zase dumnou tak, tak plnou vzdechů,

jak burácení slovanského moře...

Tys odešel. Ne bez památky ale.

Ty nechal jsi tu, velký mistře drahý,

dědice práce své, své velké snahy,

zář jména i své touhy neskonalé.

Tys odešel. I jiní v boji stálém

jdou nadšeni za světlým ideálem –

leč prapor tvůj i v jejich rukou vlaje

vysoko, výše, nad ty české kraje,

kde pozná Čech, svou hlavu v dumách kloně,

žes darmo nežil pro ně.