PAMÁTCE MISTRA SMETANY.

Hošíček narodil se v Litomyšli.

Dvě Víly ke kolébce jeho přišly –

a sklonily se, políbily čelo,

a ze rtů prvé proroctví se chvělo:

„Já s nebe báječný Ti nesu dar –

ne stříbro, zlato, šperky diamantů –

nebudeš vládcem, který seje zmar –

Ty budeš králem českých muzikantů!

Viz, housle nesu Ti, z nichž rytíř Dalibor

svou touhu a svůj bol zázračně uměl hrát.

Až zahlaholíš, stichne vzňatý sbor,

neb který Čech by hudbu neměl rád?

Skřivánci, jimiž české luhy znějí,

svých trilků proudy ve Tvou lýru slejí –

Ty budeš pěť o věrnosti a lásce,

až hvězdy nebes slastí budou třást se, –

Ty slávu otců vroucně budeš zpívat,

až sochám mrtvým slzy budou splývat –

Tvá hudba přemůže úhlavní nepřátely,

a před Tvou štvanou vlastí svět se skloní celý,

zbraň vyrazíš mu z ruky k ráně vzpjaté –

to bude triumf Tvůj, to poslání Tvé svaté.“

A sotva domluvila první víla,

smutna a bleda druhá hovořila:

„Odpusť, že krutý nesouzvuk

Ti vnáším do souladu,

že ostrý věnec trnový

na Tvoje housle kladu.

Vše, co má družka věštila,

vše, věř mi, vše se splní, –

až na Tvém hrobě hlubokém

se lehká travka zvlní.

Vše, co má sestra věštila,

vše stane se, mé dítě –

až zasypou Tě kamením

a z vlasti vypudí Tě.

Ó, věř, že koně zapřáhnou

k Tvým triumfálním vozům,

až v hrůze – ztratíš sluchu dar

a v zoufalství svůj rozum.

To už je osud proroků,

že kamení jim chlebem,

že do pekla je vrhá svět,

když nejvíc planou nebem...“

A vínek trnový na vlásek dala hebký

a obě jako dým se vznesly od kolébky,

v níž procitlo a zakvílelo robě. – – –