Památce mnicha krajana

MNĚ V ÚTLĚM VĚKU JAKO RYTÍŘ KŘIŽÁCKÝ

ztepilý mnich se zjevil cisterciácký,

v klerice bílé jak lilie čist,

vznešené čelo – nepopsaný list.

Byl rodák náš a v chrámě, kde byl křtěn,

mši primiční když slavně sloužil,

já ministrantskou komží přioděn

jsem v jeho stopách kráčet toužil.

V pomezním hvozdu, vlny Vltaviny

kde přeskakují třpytné oblázky,

on nezřel kouře z chalup domoviny,

přísného řádu plně závazky.

S anděly vodil dítky v náruč Krista

a v chÓru s bratry chvály Boží pěl,

v pokorné úctě láskou zahořel

k obrazu, na němž trůní Panna čistá

na zlaté půdě, zdávna sedmi věků,

uprostřed českých patronů a reků.

Když po letech můj nachýlil se den,

já tváří v tvář jsem kmetu stanul,

byl svíce oltářní a kostra jen,

dech svatosti kol něho vanul.

Já pozdravy mu sdílel našich lidí,

z nich jeden ztroskotal a druhý žeň svou klidí,

jej oblažila mnohá vzpomínka –

leč náhle vázla řeč a zrak mu zvlh',

v něm rosa chvěla se jak světlo z mlh,

ret bezkrevný když zalkal: „Maminka!

Vše z mladých let už vodou odplynulo,

čím zářil svět a k čemu srdce lnulo,

jen ona ve snu se mi často zjeví,

tak jako svatá z pouti na obrázku,

zář kolem hlavy, v očích tichou lásku...“

Už sešli se, kde o strastech se neví,

kde srdcím, jež z ran vykrvácena,

je zdrojem Lásky láska vrácena.