Památce Nerudově.

Tak žije v mojí paměti:

Sestárlý orel zimomřivý

na sněti sedí sám a sám,

stesk konce hled mu mlží sivý,

však hrdost je v něm, síly plam;

už zřídka černá křídla zdvihne

a ve mohutném rozpjetí

do výše přímým letem tíhne

a v ní se tmavým bodem ztrácí

a obloukem se dolů vrací

k místečku svému na sněti

Už za ním život... jaký dar

Vždy zvyklý jenom vzhůru stoupat,

tím okem svým zřel na svou zem,

vždy král, svou nohu nedal spoutat,

kramářům k budce řetězem;

když bil se, bil se s protivníkem

zrak v zrak a proti spáru spár,

a nebyl nikdy zákeřníkem.

Syn vzduchu rád měl metelici,

tu kovový hlas jeho hřmící

tak rád se mísil v živlů svár.

Pak jednou tiše na zem spad’.

Byl mrtev. Lidé k němu spěli.

Hrd byl i v sledním strnutí.

Tu teprv s žasem uviděli

tu šířku lesklých perutí.

– Je týž to, jenž se jevil zraku

jak skřivan kdys, jak tečka snad?

Tak vida, orel! Inu, v mraku

je těžko ptactvo rozeznat! –

Hrob vykopali. Lze však hrudou

ta křídla skrýti? Ona budou

po věky z hlíny vyčouhat...

Tak vídám Tebe zas a zas;

Ó, mistře, při každé své práci,

kdy člověk nejistotou štván

v své síly, v sebe víru ztrácí

a k tomu, co zní ze všech stran,

ať potlesk přátel, hymnů pění,

ať zloby nebo soudu hlas,

k ničemu dosti víry není –

už zvykl jsem si dobu dlouhou

ptát do prázdna se s marnou touhou:

co Ty bys tomu řekl as?

To žije v mojí paměti:

On tenkrát – řada tomu roků,

já po prvé svá křídla vzpjal –

s úsměvem ve svém orlím oku

mi na rameno zaklepal,

dvě slova řek’ tak lakonicky –

a jako když mě posvětí,

já vydržel jsem giganticky

pranýře, soudy, šibenice.

Teď, kdy řve kolem metelice,

zrak časem v dálku zaletí –

šediví vrabci cvrkajíce

se choulí jen tam na sněti.