PAMÁTCE odhalení praporu Sokola třebíčského v den 17. července 1887

Oj, napjal sokol sílu křídel svých

jak ze mříže by tuhé vysvobozen

a letěl vlastí od niv pohorských

až k rovinám, kde réva uzrá v hrozen!

Ba zaletěl i ve měst hlučný klín

a vznes’ se ve azurný baldachýn

i v chaty prosté stín

ten sokol náš, jenž nadšením byl zrozen!

A povzlétal ten sokol bujarý

od Šumavěnky lesem krytých boků

až v Slovač ladnou, umné fujary

kde píseň českou provázejí k skoku! –

Od Vltaviných svěžích údolí

až v krkonošských temen okolí

své křídlo sokolí

si vzpínal hrdě vichrům ku útoku!

Jej nelekal ni širý oceán,

když zpěněný si v bouři hymny hřímá –

on ve zámořských krajin letěl stan,

kde lidský duch si pouta všechna snímá;

v zem volnou zpět, kde pod krov klidných chat,

ve šumot pralesů i ve měst majestát

se schýlil bratří řad,

jimž všechněm v prsou žár posvátný dřímá!

Ó český sokole! Leť ve azur,

ku výši leť, kde slunce slávy svítí! –

To slunce zakryto teď hávem chmur...

Nuž, rozežeň těch mraků tmavou síti,

by slávu naši nehalily víc!

Ať duše všechněch uzří jásajíc

té slávy dávné líc,

jak rovna démantu se zářně nítí!

Aj, kořist ve dálce – jak vzácný skvost!

Toť svobody je ptáče libohlasé!

Nuž povzleť, sokole, máš síly dost

a křídlo se ti jarou tužbou třase! –

Nuž, sokole, zdaž ptáče chytneš přec?...

My ve zlatou ho uschováme klec! –

Jen napni plec,

ať ducha svobodou se národ zachví zase!