PAMÁTCE PADLÝCH.

Žel věčný obětí, jež moc v tůň zkázy štvala,

když války litice své vášně rozpoutala

nad naším krajem!

Proč vlastním zákonem si lidstvo připomíná,

že víra ve štěstí tvář světa – smíchem zrývá,

že pro žně smrti zrajem!?

Jen kámen omšený, kříž větrem nachýlený,

dnům pozdním zvěstuje, že v rubáš nevhaleny

i rakve prosty

sem spousty mrtvých těl kdys zahrabány tiše,

kam žádné nestlány v hran zvučné, smutné pýše

myrt letorosty, –

kam smutkem skláněl se jen kavek oblak černý,

když od skal Prachovských se vydal v bezesměrný

let širým polem,

jen západ krvavé své růže pro ně ztrácel,

a střelba hlahol svůj, než v dáli doburácel,

klet divým bolem. –

Ten bezejmenný hrob... ó, kterak mluví k duši!

Jak trpce žaluje, jak v svědomí nám buší,

nám dětem doby,

že v dáli, ve hvězdách sen hasne o pokroku,

když spory řešíme jen bídou dlouhých roků

a smrtí – hroby!

Proč padli? proč ten pláč pro syna, pro přítele?

ach, bylo poslechnouť jim hlasu velitele...

nic víc, nic méně.

O jaký chudý los! Pal v ráně, žhavé vření,

a sklesnout ochable a zemřít bez nadšení,

jen unaveně...

Ó spěte klidně již! Neschopen zapomnění,

kdo v lásce choval vás, – a cizích želeť není.

Ať dešť vám světí

a západ krvavý dál věnčí kámen bílý,

dál kavky prachovské ať lkají tu a kvílí,

když polem letí!...