Památce Pavla Josefa Šafaříka.

Plač dnes, o plač, ty v slzách odchovaný

národe, mučedníku národů,

plač, jak jsi plakal když ti ve hrob kladli

dědičný klenot, matku svobodu,

lkej, jak nad otcem sírý syn naříká,

lkej, ubohý, již nemáš Šafaříka!

Po oudu oud ti z těla často rvali,

s nebe tě slávy vrhli do hrobu,

což divu, že kde’s naděje své pohřbil

zakopat musíš též svou ozdobu;

vždyť Čech, kdy snít chce o svých sílách,

usednout musí chudák na mohylách!

Otec náš zašel k otcům, velikánům,

nuž, bratří, provoďmě jej naposled;

onť také temnem ku světlu nás vodil,

ku hrobům Praslovanstva on nás ved,’

on v zřídlo bájí mocným krokem vstoupil,

on u osudu pravěk náš nám koupil.

Věky prolétl věhlasem svým bystrým,

na bránu jazyků všech zaklepal,

probudil bohy z praslovanských věstí,

rozřadil kmeny a rod s rodem spial,

pověděl co se v srdcích Slávů chvělo:

pověděl světu, proč jsme jedno tělo.

Když pak se vracel z posvátných těch kobek,

veda svůj národ, jakž mu velel Pán

vstříc časům lepším, v zemi zaslíbenou,

tu stanul již: – bylť úkol vykonán;

rozhledl se jak Mojžíš na vlast s výše, – –

volné však vlasti neuživ – snil tiše.

Snil o tom, po čem se mu zatoužilo,

ce pěla muza ústy přítele*)

snil o slovanském nebi, kde svým květem

posvatná lípa včelkám ustele,

včeličkám pilným, duším Slávy synů

vracejicím se k lípě po dnech činů.

Tiše snil, – tiše poutnickou hůl složil

jak Mojžíš spatřiv blízký pouti cíl,

vymkl se hmotě a co proslavenec

k výkvětům lípy, též se přidružil,

k výkvětům lípy, synům Slávy zdárným,

k včeličkám slávy, duchům slávodarným.

Nuž vítej nám tam, otče proslavený,

ukazuj s nebes nám náš velký cíl

a zachovej nám věrné bojovníky,

by národ tvůj v svém boji zvítězil:

ať v patách vůdců našich sláva vzniká,

ať vítězný Čech slaví Šafaříka.