Památce přítele.

Už je to dávno. Prolétal jsem v chvatu

v žurnále řadu pestrých inserátů

s čtenáře touhou, která k tomu cílí,

jen zabit čas a zahnat dlouhou chvíli,

a v spoustě firem, anoncí všech druhů,

kde mají vše, co lidstvu má jít k duhu,

v konkursech, dražbách, v řadě bytů, krámů –

tvé jméno shled’ jsem ve smutečním rámu.

Tys zemřel mlád... V tom stáří, kde to moda

už vyžaduje říci: „Je ho škoda –“

v tom věku, jenž dle frase otřepané

se rovná sněti, květem obsypané,

jenž v budoucno zří s vyzývavým čelem

a nazpět ještě nedívá se s želem –

ach, tenkrát, kdy jsme nerozlučně věrni

svých prvních veršů sotva oschlou černi

se domnívali v plaché naivnosti

svá jména napsat na vždy do věčnosti,

kdy troufali jsme nejen vůli míti,

avšak i sil dost svět ten převrátiti,

a vždy již plody tam jsme míti chtěli,

kde první lístky sotva vypučely!...

Tys zemřel mlád – však žil jsi přece dosti.

Ten kalich žití, který od věčnosti

zde všichni lidé mohou vypíti si,

v němž přísný osud všecko možné mísí –

i ty jsi pil. Však oč jsi blažen nad ně!

Tys pil tak rychle, blaženě a snadně,

tys pil jen ono sladké víno mládí,

jímž osud zprvu lidi láká, svádí

žít dál a dál!... Tvá dětská, šťastná léta

i láska prvá, která plaše zkvétá

s polibky svými, jež jsou její vůní,

i prvé vášně, které nitrem duní,

i záblesk slávy, ohněplné touhy,

nezdolnou naděj, která zlaté prouhy

vrhala v příští dráhu tvoji celou –

to vše pils rychle duší rozechvělou –

a zemřels v čas. Než vše to zhořkne rázem,

smrť srazila ti od rtů číši na zem.

Tys nebyl víc než motýl rychloletý,

jenž zajde s teplem, vůní, svými květy,

s písněmi ptáků, vánky lehounkými

a nedočká se mrazu, ledu, zimy!

Ba zemřels v čas. Smrť milosrdná bývá.

A skon tvůj provázela účasť tklivá

i lítosť. Proč? Vždyť by tak klidně zřeli,

až by tvé květy zvolna opršely,

až by tvé touhy, tvoje naděj, sláva,

tvá radosť, láska, tvoje vášeň žhavá,

vše rozplynulo se jen v prázdné stíny,

v dým nicotný a šedé mlhoviny!

Ta doba, kdy pln trpké resignace

jho vezme člověk prosaické práce,

snad akta, kathedru a učebnice,

je dobrým občanem a nechce více –

ba, ještě by ti chvály vzdali dosti,

že teprv teď jsi platným společnosti –

tys zemřel v čas... Kůň bujný v širé stepi,

před nímž je dálka, nad nímž velkolepý

se blankyt klene, těžce potom zvyká,

když chycen bývá poutem násilníka

a v drsné stáji chován v bdělém střehu

a řízen ostruhou neb uzdou v běhu.

A v posled zbaven bujnosti a síly

je spřežen on, kdys volný, ušlechtilý,

k těžkému vozu koňské dráhy v městě

a denně jde po jedné a též cestě.

Než i ten kůň v tom má se výhodněji –

po stranách klapky výhled zaclánějí

mu na tu cestu strašnou monotonní.

Spi klidně. Tomu nebyls roven koni.

Já žijící po dlouhé, dlouhé době

ty verše házím v květy na tvém hrobě.

Obojí zvadne, jako všecko jiné,

več člověk věřil, doufal, hyne, hyne.

A čím konečně jsou ti teď: květ, stíny,

posmrtné verše, naše mlhoviny?...