PAMÁTCE SLEPÉHO HRDINY.

Jaká smutná zvěst to letí plání,

v nevýslovném bolu hned že po ní

hluboko se každá hlava sklání,

každé oko horkou slzu roní?

Hle, ta zpráva, která všecky kruší

– jízdný posel přinesl ji právě –:

pod dubem kdes blízko Přibyslavě

velký Žižka vydechl svou duši!

Slyšíte-li pláč, jenž k nebi letí?

Slyšíte, jak nářek ten se množí?

„Běda, běda, tatíčku náš drahý,

neodcházej, zůstaň u svých dětí!

Ach, kdo s námi bude tepat vrahy

jazyka a svaté pravdy boží?“ –

Pět už věků prošlo od té doby,

velkého co trocnovského slepce

pochovali věrní sirotci;

dávno všech jich ztratily se hroby, –

nám však dosud často po otci

stýská se a mnohému z nás v lebce

jistě myšlenka již zrodila se:

neštěstím že nebylo by žádným,

kdyby slepý hrdina ten zase

někdy mávnul palcátem svým pádným.

Celý život reka toho nově

našemu se zraky náhle jeví:

Zříme, na tváři jak panošově

spočine rád pohled mnohé děvy;

dlouho dvořana však život hladký

nedovedl hovět bujné krvi:

vhodný okamžik jak přišel prvý,

svoji zbraň – spíš hračku – mečík krátký

za meč dlouhý vyměnil a pádný;

oko šíp ač vystřelil mu zrádný,

i když slunko proň už nesvítilo

a když vrásky zjevily se v lících,

jako vůdce stejně smýšlejících

divuhodné svoje konal dílo.

Oj, což Ty jsi uměl tepat vrahy!

Než – i velkomyslný jsi byl,

nevěrně vždyť neztrestal jsi Prahy,

krajanům jsi zpupným odpustil!

Někdy meče netasil jsi ani;

stačil zpěv Tvých božích bojovníků,

aby děs vjel do nepřátel šiků;

při veselém takém utíkání

jednou dokonce se v divém cvalu

klobouk ztratil panu kardinálu.

Oj, což tvrdá, pyšná panská sídla

před Tebou se, otče, třásla v strachu!

Často vojska křižáků, jak zhlídla

prapor s kalichem, už byla v prachu.

A co v hradech budil’s nepokoj,

s plesem české vítaly Tě chatky;

zákon boží, otcův jazyk sladký –

pro ty jen jsi chodil v tuhý boj.

Přešly věky, čas těch ducha zbraní,

v klidu zámky mohou spát i víska,

ale časem, tatíčku náš, maní

dětem po Tvém palcátu se stýská.

Ó, bys mohl občas vstáti z hrobu

a, kdy třeba, přijít mezi nás!

Jeden hrom – a na dlouhou by dobu

jistě vzduch byl u nás čistý zas!