Památce Sušilově.

Co tak truchlo kvílíš, harfo moje?

Odkud bolných zpěvů hojné zdroje?

Tajný šepot ve strunách tvých vane,

s oka mého slza žalná kane;

blíže ucho mé se k tobě kloní,

a juž vlhké oko slzy roní.

Roní slzy – do temného hrobu,

mutnou že jsme klesli ve sirobu,

neboť zesnul vůdce, otec drahý,

rozerván-tě svazek náš tak blahý;

bez útěchy dítky nyní stojí –

kdo jim rádcem bude v krutém boji? –

Tys nám vzorem býval všaké ctnoty,

k Bohu vodil jsi nás ze trudnoty,

dráhu klestil volnou k vědě svaté,

aby srdce naše láskou jaté

horoucněji Krista choti žilo,

pro kterouž tvé srdce věrně bilo!

Kochaje se v hlubni božských tajů

do nebeských nás jsi vodil krajů;

v nebi středily se Tvoje tužby,

slávu chtěl jsi zříti nebes družby;

věda však, kde odlesk božské vnady,

duch Tvůj spěchal – Písma do zahrady.

Tys i vlasť nás učil milovati,

živým lidu zpěvům naslouchati,

otevřel jsi písní rodných kobu,

zlomil hanitelů zpupných zlobu!

A Tys zesnul, smrti raněn střelou,

zanechav svou mláď – ach, osiřelou.

Umlkniž však žal! Vždyť Otec žije!!

Z číší ze nebeských život pije!

Aj, vždyť pěval sám, „že v krásném ráji

hudbu nebešťanů starci hrají“.

Pročež, Otče drahý, v nebi-li duch Tvůj,

tamo u Boha, tam za nás oroduj!!! –