PAMÁTCE SVATOPLUKA ČECHA.

Ten pomník, drahý, nejvzácnější věru,

jejž dílem Svým Tys postavil si sám

a který v pochyb tisícerých šeru

vždy jako maják svítit bude nám.

Snad v bouři žití pokolení příští

již zapomene, Tvůj kde, Mistře, rov;

než dílo Tvoje

vše přečká boje,

ni blesku zloba jeho neroztříští,

to tvrdý mramor přetrvá i kov!

Však vedle oné, jež se v duši skrývá,

a o niž bouře rozbije se vzdor,

stůj jiná ještě, byť i pomíjivá,

Tvá mohyla, jež těšila by zor,

jež příštím věkům ukazovala by

tvář Tvoji milou, drahou, věšteckou,

jež slovy Tvými

by plamennými

nám hlásala, že nesmíme být raby

těch, kteří rvou nám zemi oteckou.

Ty, drahý Mistře, po svůj život celý

jsi nadšeným byl pěvcem svobody

a spravedlnosti i k nepříteli,

chtěl’s rovnost mezi všemi národy;

a proto chceme tuto na pomezí

Tvůj vztyčit pomník, cizincům by hned,

jak na ně vkročí,

tu padl v oči

ten zákon, který nám už v krvi vězí:

že národům všem stejně patří svět!

Už zříme v duchu, Tvojí před mohylou

jak v úctě zbožné stane chodec pak,

i stařec obnaží svou hlavu bílou

a vděčně k Tobě zdvihne vlhký zrak;

a přijde-li kdo s úsměškem v to místo

či s pohrdáním k pohoršení všech,

ten z našich není! –

a v okamžení

buď z řady přátel vymazán! Toť jisto:

kdo Čecha nectí, není dobrý Čech!