PAMÁTCE V. M.

Odešel z jara. Rakev černou

mu ozdobili bezů květy,

se slzou pohřbili ji věrnou.

Stesk bude po něm dlouholetý.

Bez brzy svadl. Rozpadá se

i rakve jeho bydlo chudé.

Leč vzroste k divuhodné kráse

a věncem nevadnoucím bude

a zelenat se bude v sněhu

a z jara první mízou vzpučí

a vyžene ze skalních břehů

tam nad řekou, jež dole hučí,

vyroste z mechů, ostřic, vřesu

až k nebi, kde se oblak bělá –

ten velký věnec smrčích lesů,

jež ruka jeho vysázela.

Už budeme my staří v zemi

a mladý leckdo s námi tlíti,

a hroby naše budou němy

a zapomněno naše žití;

však v jeho lesích časně z rána

zapějou ptáci v sboru četném,

na sluku večer zazní rána,

na srnku, až sem přijde s květnem.

Tu louskat budou veveřice

a datel dlabat tuhou kůru

a sojky, občas zakřičíce,

zalétnou k vrškům stromů vzhůru.

Zašumí vítr ve vrcholích,

hnou smrky se i štíhlé jedle

a osení se zvlní v polích

a louky začeří se vedle.

Pak půjde s ručnicí svou tady

a kamzičí vous na klobouku

dýmaje mysliveček mladý,

sběratel motýlů a brouků,

a vida zeleň mladé chvůje,

větvičku čerstvou utrhne si

a barytonem zanotuje

tvou píseň: „Zahučaly lesy!“