Památce Vítězslava Hálka.

To praví prostá, tichá lidu báj,

že duše mrtvých, opustivše jednou

svůj klidný stánek, rajský svatoháj,

se s těly svými v tmavém hrobě zvednou

a ostavivše hluboký svůj byt

ve luny zář a ve hvězd jasný třpyt

zas po letech tu po své vlasti vzhlednou.

To srdce jejich velké, bouřlivé

jim nedá spáti... Jejich citu příval

jeť mocnější než fatum neživé,

on zvedne kámen, který v hrob je skrýval,

on strhá pouta, zvrátí mrtvých řád

a silou dávnou, neskrocen a mlád

je nese v domov, který vždy jim kýval.

A z hrobů těch, co svatý Vyšehrad

jich čítá v sobě, z klidné mrtvých říše

dvé stínu v pozdní, podvečerní chlad

zří pěvec bdící dnesky vstávat tiše

a ve tajemné duchu odvaze

se bráti zvolna zlaté ku Praze,

jež před jich zraky v spánku z lehka dýše.

Ty hroby znáte-li? Ach, jeden z nich

jste sami často myli slzou žhavou...

V něm v retech siných, záhy umlklých

jsme uspali tak mnohou píseň pravou,

kde každý den se v smutku trudí sám,

kde kvílí pták a jitro slzí tam

a větru dech jak pozdrav hraje travou.

A druhý hrob – – jej dávno smazal čas,

a jenom někdy ještě jeho jméno,

kdy děd svým vnukům vypravuje, zas

s nevolí bývá tajnou vysloveno – –

to jméno Záviše, jenž svoji dlaň

vztáh’ po koruně, svou by zdobil skráň

a začež smrť pak byla jeho věno.

Jeť Záviš v drahý oděn zlatohlav

a kolem hrdla krve pruh má rudý,

a Vítězslav ve prostý, řasný šat

své posvěcené, kněžské halí údy,

a kudy kráčejí, tam hvězdný lem

se splétá na královský diadem

a k skráním jich se zvolna snáší všudy.

Děl Záviš druhu: „Rci mi, pěvče ty,

nač po staletích z neznámého rovu

jsi zvábil stín můj, v ticho zakletý,

v tu starou vlasť, v tu rodnou půdu znovu?

Kde cíl je náš? Já klidně spal svůj sen

a vstal jsem z něho dnes, jsa poslušen

já – kníže tvému mohutnému slovu.“

Děl Vítězslav: “Ó bratře Záviši,

znáš Prahu tu, to srdce vlasti mojí?

Zda ucho tvoje také neslyší

tluk jeho jasný, který v lad se pojí

a svojí hudbou noc kdy rozvlní,

hruď duchů nebes blahem naplní

a staré rány zacelí a zkojí?

Chrám ten-li zříš, jenž českým lidem vzpjat

z mé vlasti prsou k nebesům se noří,

ten palác prostřed chudých českých chat,

ten maják v bouřných, smutných časů moři,

tu svatyni, kde prostý český lid

smí směle před své bohy předstoupit

a jim se svěřit v radosti i hoři?

Tam cíl je náš! Jáť staletý tvůj klid

jsem zrušil dnes, my mezi svoje děti

jsme přišli sem... bys poznal, pozdní lid

jak dávnou pověsť hrdinů svých světí

a v slavné chvíli svého nadšení

se k nebi nese roven plameni,

a manům svým tam do náruče letí!“

A tak zde vešli oba pod náš krov

a v tuto velkou blahodějnou chvíli

zřím stín jich, jak se tiše, beze slov

na ňadra věrná v blahém plese chýlí,

a kde jim bije vroucí srdce vstříc,

tam líbají nás v rozechvěnou líc

jak záře nebes zákmit jeden bílý.

Nuž vítejte nám vřele oba sem!

Dnes jméno vaše na věky se vryje

do prsou našich: neb co v skonu svém

se božskou mocí do umění skryje,

co mluvou bohů zářnou vešlo v nás,

to nezachvátí hrob již ani čas –

to v prsou lidu nesmrtelně žije!