PAMÁTCE ŽIŽKOVĚ

Za bouří i ve hrobním klidu,

vždy, ve všem, čím zlá doba hnětla,

vždy žila památka tvá světlá

ve vděčných srdcích tvého lidu.

Od věků do věků, jak táhly

v kraj český zmučený a zprahlý,

vždy, ve všech strázních, mukách, bolech,

v nichž úpěla kdy naše zem,

kdy nepřátel hněv na ni doleh’

svým nejlítějším nárazem,

kdy neproniklý mrak se zatáh’

nad zdupanými lány Čech – :

i v posledních tvé země chatách

tvé jméno plálo v srdcích všech.

Ó, slepý hrdino, tvé činy

jak rozněcovaly tak žhavě

nadšení v každé české hlavě!

Jak do té naší otročiny,

v níž jenom chabý stesk nám zůstal,

tvůj obří stín se tyčil, vzrůstal!

A věřili jsme, rabi chudí,

že přijde, přijde velký den,

kdy z mrákot nás tvé slovo vzbudí,

kdy rob zas bude svoboden!

A věřili jsme: přijdeš, mstící,

svůj meč i palcát po boku –

zas „Kdož jste boží bojovníci“

se ozve vlastí otroků...

A zatím – utýráni hanou

jsme byli zlému otrokáři

již pouze bravem, němou tváří,

bezlítostně na jatky hnanou,

a vzepřít se, nebylo síly –

a zatím, v poslední té chvíli

již hlas tvůj hromem v dáli volal

a pole sbíral na vrahy – –

Voj čacký slyšel, neodolal:

šli chlapci, plni odvahy,

šli v boj za zvukem tvého slova,

šli, v srdci s drahým jménem tvým –

u Bachmače i u Zborova

tak Legie šly k vítězstvím!

Tvůj příklad zářil všem, tvé voje

v nich ožily, jak je kdys celý

svět znával. V bojích krváceli –

tvůj světlý stín „dál, děti moje!“

jim kynul s výše. Lvi to byli

již tím, že rádi podrobili

se tuhé kázni tvé. Jim ze tmy

plál zářný cíl, a chvílí tou

– vždyť cítili se tvými dětmi! –

šli na smrt s duší rozňatou,

již ne pro cizí vůli krutou,

jak na porážku hnaný brav;

šli, ne již poháněni knutou,

jež svištěla dřív kolem hlav – :

Šli rádi za nejdražší statky,

za čest a slávu svého rodu,

šli za svou Vlast, šli za Svobodu,

tyranův zpuchřelý trůn vratký

šli vyvrátit; šli, hrstka reků,

šli pomstít křivdy dlouhých věků;

šli za Pravdu, jíž Mistr učil;

za otce, bratry, za všecky

ty oběti, jež věky mučil

v žaláři pán jich sobecký;

šli za těch mučedníků sbory,

za ženy, sestry, za děti –

šli pomstít hanbu Bílé Hory

i jařmo těžkých staletí...

Hruď ještě chví se vzpomínkami,

jak bylo, chlapci, při návratu...

Před námi budoucnost – a za tu

již odpovídat budem sami!

Jsme volni. Otroctví – je po něm!

Minulost pomstěna. Čest oněm,

kdož padli za Vlast. Těm dík vroucí,

kdož volnost přinesli nám sem

pro sebe, pro nás, pro budoucí,

tu, jež kdys byla marným snem –

vždy buďte dále těmi reky,

jichž paměť láska uchová,

a vždy buď s vámi, pro vše věky

duch Jana Žižky z Trocnova!