PAMÁTCE

Svou horkou mladost probděl na rozhraní

snů o vášni a touhy po boji...

Zhýčkané ženy, muži beze zbraní

vstříc zívali mu: stárni v pokoji!

A život pustl v nerozvité drama,

v zmar rozmachu a v hořkost z nečinu,

až nedůvěra v svět a sebe sama

bez rány skolit chtěla hrdinu.

Klid žádá žena, jistou střechu děti.

Dal všem. I soucit dával druhům mdlým,

však dík a smír, jenž z duše k duši letí,

ho s nikým nespjal. Smíchem vědoucím

svých dětí vděčnost otrávil a skromnou

své ženy lásku rozvál jako pýr.

Se srdcem zprahlým, s pýchou neúmornou

si lidské štěstí ubil bohatýr.

Sám zůstal. Světu na hanu a cizí

dál osud čekal, který nevyrost

pro jeho pathos bojovný a ryzí,

a nezrál ve vášeň a nezrál v ctnost.

Však čela nesklonil mu. Posměch v zraku

jen mrazil léty, aniž stářím zjih’.

Smrt vítal jím, když přišla k jeho vraku

a tiše stopila jej v peřejích.