Památka.

Plná luna druhdy Polska – teď jak měsíc nový!

Proto nevýslovně bolno Polákovi:

Od černého moře až tam k baltickému

Všechno kořilo se pánovi polskému,

Všechno rozpadlo se – jen památka zbyla,

Ta obrazy svoje krásné nezakryla.

Ty obrazy matka dětem ukazuje,

Jim o dávné slávě zkazky vypravuje.

Obrazy ty Polák zírá v chrámu Páně –

V zpovědi, v kázání zpomíná kněz na ně.

Když se jinoch, dívka vroucně objímají,

Sobě a ojczyzně věrnost přisáhají;

Když umírá Polák, když se s světem loučí,

Děti a ojczyznu Bohu odporoučí.