Památka drahých básníků

VŠE MUSILS PROTRPĚT,

než ti ve tmách zmizel svět!

Chtěl bys na mžik z lásky Boží

v bílý den se vrátit zpět?

Ó, jak rád bych uvítal

slunka úsměv, který hřál

na záhon té půdy svaté,

kde jsem rost' a k zrnu zrál!

Smolniček když hoří květ,

v lipách zlato, zpěv a med,

za sto let bych v živou krásu

chtěl se znova zahledět!

Jasmín když jak ohňostroj

oděje se v zlatý kroj,

za sto let zas věčné krásy

chtěl bych dýchat vonný zdroj!

Nechat kosti ve hrobě –

a jen v mušky podobě,

domove můj milovaný,

rozlétnout se po tobě!

HEJNO PĚVCŮ ČESKĚ VLASTI

mÓdy žezlem dá se másti.

Podle cizích sedmihlásků

přepínají krky,

neb si aspoň do ocásků

vpašují z nich brky.

Pěvče dobrý od Hostýna,

z Vás vždy zněla domovina.

Junácky a po své notě

udeřil jste v lyru,

hřměla proti lži a slotě

písní bohatýrů.

A když je Vám sedmdesát,

k Vaší cti lze v mramor tesat:

Nad verš, znící v boji svatém

jako jitřní zvony,

z rmutu doby září zlatem

štít váš bez úhony!

NAD HŘEBENY, nad mníškem hvězdy v míru krouží,

mezi nimi jednu zříš, která k zemi touží.

Září tklivým plamenem na Rymáň a Kytín,

na mlýn lucký, k myslivnám u lesů i mýtin.

Jasná hvězdo básníka, nehynoucím leskem

budeš planout laskavě na blankytu českém,

svítit do tmy pocestným osamělých pěšin,

hledajícím tajemství jeho zrádných Dešin.

Šťastný kmete básníku, jemuž píseň milá

v poslední den hasnoucí oči zatlačila,

tvoje sloka zůstane jako vína kalich

provždy douškem žádoucím čtenářů již zralých,

kteří ze škol chyb a ztrát mají maturitu,

ale v srdci housličky, poesii citu!

BERLIČKU STÁŘÍ JSTE ODPÍRAL,

nepočkal na křížek šestý –

a už jste do tmy se ubíral,

kde není návratu z cesty.

Chodíme krajem, kde dlel jste rád,

snopy když váže a sbírá –

dvacátý šestý listopad

srdce nám do kleští svírá!

Kakosty kvetou na lukách,

chrastavec usmál se s mezí –

trny, jež pučí v rozlukách,

ve věnci dožinek vězí...

CHODSKÁ MÍZA KOŘEN TUŽÍ,

srdce šlechtí chodská kolébavka

– i když maskou strohá netykavka.

Za tmy znaje směr,

kráčels mezi pidimuži

jako Guliver,

pro nervosní lidské nicky

v oku úsměv ironický.

Pevnou paží dřevorubců

stříhals vlky mladých štěpů.

Rodné země bedliv tepu

nedbals trhu svatokupců.

Smrti, s níž jsi bil se stále,

tah se zdařil potutelný.

V dobré setbě žiješ dále.

Nesmrtelný.