Památka.

Už dávno za námi ta slastná doba,

kdy bylo nám, jak růži před májem,

už dlouho tak se známe spolu oba

a miluje se věrně navzájem;

nic nezkaluje vroucnost našich citů,

a jako děti jsme si oddáni –

a přece někdy povzdychnem si v skrytu

a zapláčem si v tichém dumání!

I vídám pak Tvé zraky uslzené

a marně tajím vlastní pohnutí,

leč kde ten původ strasti bezejmenné,

jíž cítíme se oba dotknuti?...

Ó, družko má, tu často se mi zdává,

že přec jen málo Tebe miluji,

a samo srdce otázku mi dává,

zda naše rty se ještě celují

v tom sladkém ohni vášnivého blaha,

jenž hlas i slova pryč jim odjímal,

když prvníkráte Tvoje hlava drahá

se tiskla k mé, a já ji objímal...

Jak horký dech Tvůj sálal po mé skráni,

jak oko svítilo Ti z černých brv – –

ach, dnové blouznění a horování,

i my jsme žili vás – jen ponejprv!

Však teď už někdy mezi nás se vtírá

cos jako stín, jak přelud neblahý,

a v zimném chvění trne naše víra

a divně slábne peruť odvahy...

Proč se tak děje? – Nadarmo se ptáme,

jen dále sídlí v našem vnitru stesk,

i cítíme, jak zvolna se tam láme

a tříští ve tmách onen zlatý blesk,

jenž ozařoval čisté naše snění

i naši lásku v prvý počátek:

teď kouzla jeho dávno zde už není,

a marno za ním toužit nazpátek!

A přec nás oba k upomínkám nutí

ta tklivá něžnost doby dřívější:

ty polibky, ta sladká obejmutí –

zdaž mohlo býti lásky vroucnější?

Jak dovolali bychom se teď rádi

chvil svého jara, luzných jeho krás;

jak ozvěna v dál uprchlého mládí

vždy bolí více, nežli těší nás!

Kam poděly se čárné ony chvíle,

zda ještě jednou přilétnou nám vstříc?...

Ne, družko má – Tvé malé ruce bílé

jich křídla nezachytnou nikdy víc!

Vždyť ani Tvou, ni mou to není vinou,

že zvolna stárnem: toť je osud všech!

Tak před okem nám dnešní květy hynou,

a zítřek odvívá nám jejich dech...

Jen silná vůle duší odhodlaných

svou věrností vše zimy přetrvá;

jen jim plá život tím, čím za dob ranných

a dvojnásob je blaží teprva,

když po dnech bouře na jich pouti stálé

mír toužený se v posled uhostí –

ty duše nesou nadšení své dále,

jim neumírá láska s mladostí!

A proto, drahá, milujme se znova

s tou starou vroucností, s tou vírou zas,

jejichžto jiskry cit náš posud chová

a které nadarmo chtěl shasit čas!

Nechť příboj všednosti kol s jekem bije,

a věkem umrazen juž první vznět:

nám v upomínkách svítí poesie

jak zlatá hvězdička z těch zašlých let,

kdy svět i život zdál se nám tak milý,

a blažila nás dětství pohádka –

snad od let oněch jsme se odcizili,

však, co nás pojí – jest jich památka!