PAMÁTKY MLÁDÍ.

Z té dávné doby nadšení a víry

v snech nejbujnějších nádherného jara

teď ve srdci mém sklamaném a truchlém

jak strážný oheň upomínka hárá.

I táhnou stíny, přeludy a zjevy,

jak v zbořeninách šerých při měsíci,

ach, více z nich já neztropím si posměch,

teď se k nim modlí duše dumající.

Teď marně toužím po myšlénce dětské,

jež jako motýl na vše s láskou sedá,

teď nedovedu víc tak čistě věřit,

a nadějí se duch můj – klamat nedá.