PAN BERNÍ.

Bylo to v jarní neděli.

Kde jaký strom se květem strojil,

dřín, jasmín, akát voněly,

květ chvěl se sem a tam,

an zástup včel se rojil.

S akátu pěnka plesala,

s jabloně drozd jí odpovídal,

a motýl – duše nestálá –

jen lítal sem a tam

a klevetil a zvídal.

Tu přišel větřík nezvaný,

vybírat’ počal daně z hlavy,

byl nad Zacheje prohnaný,

jen chodil sem a tam,

dral květy bez obavy.

Když někdo hned mu necimbal,

on hrdloval se s ním a klátil!

Co dostať moh’, to sám si bral,

a škubal sem a tam –

Kdo groš měl, ach! ten platil!

Hned sem s tím stříbrem! Akáty! –

Což myslíte si, že jsme kluci! –

Hoj, čilimníku, dukáty!

Nic nemluv sem a tam,

sic pošlem exekuci!

Co císařovo, císaři!

Máť Vichor válku s Oceanem.

Zdaž bez peněz se vydaří?

Tož plaťte! Sem a tam

zas musím býti s ránem!

Shov, pane! – jabloň zahlesla.

Počkej až po žních. Já jsem vdova! -

On práskl ji, div neklesla,

hráb’ v loubí sem i tam,

šel s mošnou beze slova.

Mně aspoň do pondělka shov! –

Leč berní s ňader trhal šperky,

že nenalezla pro žal slov,

jen vzdychla sem a tam,

vždyť zlámal jí i mladé dcerky! – –

Pak shrábnul mince, na kůň skočil,

přes hory, doly dal se v cval.

Bůh sám ví, kde vše zašantročil,

vždyť do knih pranic nezapsal!