Pán bůh na horách.

I přišel kdys dědoušek na hory,

vlas bílý, těžký dech!

„Juž, lidičky, nohy mi klesají –

ach, prosím o nocleh!“

Což hospodář z ruky mu béře hůl,

jej za stůl uvádí:

„Co pán bůh nám v dobrotě nadělil,

nedáme neradi!“

Což paňmáma z obuvi pomahá,

na přání nečeká:

„Dřív, staroušku, nohy ti umyju –

jdeš věru z daleka?“

A staroušek diví se horalům,

zajíká ve slovích:

„Ba mnoho jsem na světě lidí zhléd,

však nikde takových!“...

A staroušek chvěje se pohnutím,

ni slzám nebrání:

„Kdo sázel vás, duše mé, na hory,

ten v nich vás ochrání!“

I tiskne jim ruce a domlouvá

a nutí do řeči:

„Nu, lidičky, nyní mně povězte

své přání největší.“

A pantáta přemýšlí, vymýšlí,

nic se již nezdráhá:

„Ach, kéž mi tak letošní ovísek

až po pás dosáhá...“

A staroušek vlídně se usmívá

i kývá šedinou – –

Teď paňmáma nutí se vyjeviť

svou žádosť jedinou:

„Hle před oknem jabloň, už stara je,

vždyť sázel ji můj děd –

mráz uhodil, a má jabloňka

snad kvetla naposled!“

A staroušek náhle se zamyslil:

„Tak málo třeba vám!

A já jsem to štěstí maličké

nepřibil ku horám!...“