Pan doktor. (I.)

Pan rada má dvě hezké dcerušky

a domy dva. – Co krásnějšího asi?

Zda modré oko mladší Lidušky,

zda Markétiny dlouhé, zlaté vlasy,

či věno jejich? Rozhodněte sami!

Dotěrné slunko hledí záslonami

v komnatu dívčí. Vábný koutek ten

je plný vůně, – jakýs divný sen

tu jímá duši, kouzlo tady vládne.

Však, smrtelníče, prchni, prchni jen,

než srdce tvé se lapí v síti zrádné.

Své ucho zakryj, zachraň duši svoji!

Hle, divný nástroj u stěny tam stojí,

to mučidel je zbytek středověkých,

klavírem sluje. – Proudem tÓnů měkkých

tě omámí, že zkalí se ti zrak,

a dívčina-li hezká právě hraje,

jí k nohám padneš lásku vyznávaje –

a co pan rada na to řek' by pak!

Liduška bledá sedí u klavíru,

však bohu díky! klesla ručka jí,

a hlavinkou se v divém honí víru

myšlénky divné. – Vzdychá potaji – –

Hezounké dítě! Sama jistě tuší,

že tajená jí bolesť dobře sluší,

ač zvonivý jí stejně sluší smích!

Na mladých ňadrech poupátko jí vadne,

v kalíšek jeho někdy krůpěj padne

ze tmavých zraků, smutně skloněných.

Ó, chřadne stejně, jak ten kvítek malý!

A co ji bolí? Lidé nepoznali,

že v srdéčku se jeho nemoc tají.

A útrpně-li děvčátka se ptají,

na zoubek svůj, tak bílý, nevinný, –

vše rychle svádí trochu uzarděna:

„Vším vinen věru zoubek jediný!“

A žalostivě běduje a stená. – –

Zavolán doktor, – přišel v okamžiku.

Hlavičku hezkou do svých rukou jal,

zub chorý hledal pod růžema rtíků

a – potichounku doktor zavzdychal.

Hlavička hezká půvabně se kloní

na jeho rámě, zlatá kadeř voní,

dvé oček svůdně k němu pohlíží.

On, chudák, paměť sbírá s obtíží.

Zub vytažen – a její pohled žhavý

se na lékaře upřel potaji

a čtveračivé rtíky šeptají:

„Ach, doktore, vždyť není to ten pravý!“