Pan doktor. (II.)

Pan rada chřadne, svěží barvu ztrácí,

kdo navštíví ho, nalezne jej v práci.

Přemýšlí mnoho, že až v potu plove.

On purkmistrovou pravou paží slove,

o město péče, o blahobyt lidu

jen na něj padá. – U nás bývalo

kdys jako v ráji. V nerušeném klidu

vše mohlo dřímat, – také dřímalo, –

za všechny bděla jenom slavná rada.

Teď peklo v ráj ten nasadilo hada.

Ó, jaký čas to přisel neblahý!

Teď mladík má už tolik odvahy,

že moudré činy otců posuzuje

a rozvaha mu ospalostí sluje.

Proč tací lidé na světě se rodí?

Jen pokroku a dobrým mravům škodí!

K nám nedávno se vedral jeden z nich.

Je doktorem a slušné má též jmění,

však hlavu plnou neplodného snění

a myšlének až běda podivných.

On moh být přijat mezi honoraci

a za nedlouho, nevelikou prací,

se váženým a moudrým mužem stát.

Proč výhody ty nijak nechce znát?

A bůh ví jenom, jaké plány kuje,

že s demokraty stále koketuje!

Ve spolku každém nadšenými slovy

chce z nenadání budit život nový.

Přednáší lidu, – smutná sice sláva,

však výmluvnosť, to nebezpečná zbraň.

Lid jeho slovem voditi se dává,

je třeba věru pozor míti naň. – –

„Ó, bůh jej naprav!“ pan rada si vzdychá,

„pod námi půdu podrývá on zticha.

Na lepší cestu přivésti ho musím,

prostředek jistý bez váhání zkusím.

Je ctižádostiv! dobře už ho známe,

nuž městským radou hned jej uděláme,

tak jeho vzdor se dozajista zláme!“

Z podivných dum se náhle probírá.

Je večer již a před ním lampa hoří.

On na hodiny oko upírá

a do snů lepších pomalu se noří.

Uviděl přátel milý, těsný kruh

u plné sklenky, karty v jejich rukou,

a srdce jeho zachvělo se mukou.

Zda upřímný tam popřeje mu druh

vzpomínku krátkou? Hle, on večer celý

věnovat musí práci národní!

Ó, svatý úkol, veliký a skvělý,

národu svému svítit pochodní

a prací ducha svoje jméno zvěčnit!

Chtít umírati pro svou rodnou zem,

být v každém spolku nejmíň výborem

a jednou aspoň v roce taky řečnit!

Co pro vlasť drahou je mu těžkého?

Vše opustil dnes, druha milého,

taroky, dýmku. – – – Povinnosť tak velí!

Byl za předsedu zvolen v „Besedě!“

a na velikou práci nehledě

ten úřad přijal. A dnes výbor celý

má u předsedy schůzi důležitou.

Však už jsou tady, páni výboři!

Pan rada s každým chvilku hovoří,

pak s mrzutostí pramalinko skrytou

se do fotelu volně zaboří.

Jak na trní už slavný výbor sedí,

s pobožnou úctou na předsedu hledí.

Na tváři suché svatou pokoru

ze staré školy dvé to kantorů

a úředníček vymořený hlady. – –

V tom vešel pátý: náš pan doktor mladý.

Pak rokování počla důležitá.

Pan rada mluví, druzí poslouchají,

jen doktor vzadu trpký úsměv tají

a v oku se mu pohrdání kmitá.

A najednou tu panu předsedovi

vyklouzl z ruky šátek battistový,

a k němu hned se vrhlo v jeden mžik

dvé kantorův a suchý úředník.

Šáteček vonný s uctivostí zvedli,

a úsměvem je rada odměnil.

Ach, přeškoda, že při tom nezahledli,

jak doktor náš se za ně ruměnil.

Pan rada spěchá, ulétají chvíle

a k večeři hned věru bude čas.

A z jeho ruky buclaté a bílé

šáteček vonný na zem padl zas.

Dvé kantorův a úředníček s nimi

jej zvedli rychle prsty hubenými.

Jen doktor vzadu jako socha stojí,

myšlénky divné hlavou se mu rojí,

rty zatíná a zvedá pohled smělý,

chce promluviti. V tom se otevřely

zlehounka dvéře. V šatech bělavých

Liduška hezká zjevila se v nich,

a doktor nemoh' naleznouti slova.

Pan rada maně pustil šátek znova.

A rek náš milý bleskem vrh' se k němu

a s podlahy jej zvedl vítězně.

Pan předseda se usmál líbezně –

a doktor ihned porozuměl všemu.

V té chvíli jedné poznal orel mladý,

jak blaží srdce úsměv pana rady.

Po schůzi bylo. Otec Liduščin

na dcerku pohled', v oku lehký stín.

„Aj, doktor zmoudřel!“ potichounku řek',

„myšlénky spurné ztrácí z bujné hlavy.

Liduščin pohled, výborný to lék!

a neomylný! ale – ne ten pravý!“