Pan doktor. (III.)

Je letní noc a paprsk luny vnik'

v útulný, malý dívčí pokojík.

V něm vůní květů a kolínské vody

vše dýchá kol. Jen nejnovější plody

básníků českých divně páchnou tady

tiskařskou černí. Zápach nezvyklý

v komnatě dívčí u nás myslím všady,

a bůh ví jenom, jak sem pronikly.

V pokoji šero. V šeru nejraději

šeptají spolu mladá děvčata.

Tu není vidět, že se rtíky chvějí

a na tváři že kouzlem rozňata

červánků záře najednou se zjeví,

tajeným blahem že se ňádra dmou,

a že se klopí žhavé oko děvy,

když miláčkovo jméno náhodou

zašeptá družka. Ve fotelu měkkém

dvě sestry sedí podobny si vděkem,

však různy obě povahou i věkem.

Skráň na skráni a ruku tiskne ruka.

Liduška mladá, poupě, které puká

a oslněno prvně září denní,

se chvěje bázní, při tom tajně však

již koketovat učí ret i zrak,

v jakémsi blahém utonula snění:

K ní starší sestra pomalu se chýlí,

ji polehounku tiskne na svou hruď

a mlčky vlas jí drahnou hladí chvíli.

Pak zlíbá ji a šeptá: „Již se vzbuď

z těch blahých snů! Však odpusť, že tě ruším,

tajemství tvoje, holubičko, tuším!“

A její ruku do svých dlaní vzala

a v růžové jí ouško zašeptala:

„Ty miluješ?“ – Nu, sotva viděla,

jak sestřička se rychle zarděla.

„Ach, Markétko má!“ s lehkým děla smíchem,

„já přiznávám se! což je láska hříchem?

Mé tajemství ty jenom znáti smíš,

však tatínkovi o tom nepovíš?

Sním o ráji! mé srdce plno blaha,

já miluju, – však ty se chvěješ, drahá?“

A starší sestra praví potichu:

„Však kdo tvým bohem?“ „Hádej!“ „Doktor mladý?“

„Ach, doktor, doktor!“ volá ve smíchu

hezounké poupě. „Provází mne všady

toužebným hledem, kytice mi nosí,

o pouhý pohled, o stisk ruky prosí,

jen se mnou tančí láskou roznícen.

Oh, miluje mne z celé, z celé duše!

Však tatínek náš děl mi ondy suše:

,Nech doktora, je blouznílek to jen,

vyhlídka žádná! Na srdce ti kladu:

Pan baron Hrubý po tobě se ptal,

nu, – měj se k němu, snad by si tě vzal!

Tys hodné dítě, přijmeš moji radu,

otcova vůle budiž tobě svatou‘!“

„Však, sestřičko, co tvoje srdce dí?“

Markéta ptá se. „Oba dva se matou!

co v srdci mém se děje, nevědí!“

Ludmila šeptá s rozpustilým smíchem.

„Pan doktor marně za mnou pohlíží,

znak baronský mně srdce netíží,

má duše celá tone v blahu tichém.

Víš, mladý student, který chodí kolem,

ach, chudáček je celý seschlý bolem,

a já ho mám přec tolik, tolik ráda!

Hezoučké verše pilně na mne skládá

a v každém verši lásky žal i ston,

kam vyjdu jen, tam též se mihne on

a šátek zvedne, pustím-li jej k zemi,

a políbí a podá mi ho němý.

Víc nepovím ti, ty bys nám se smála.“

Však Markétka se příliš vážnou zdála.

A Liduška jí chladnou hladí líc:

„Nu, nemám věru, co bych řekla víc!

Je chudičkou ta moje láska mladá,

víc nadějí má nežli vzpomínek.

Květ jarní to a skrovný jeho vděk,

a bůh ví, jestli za den neopadá.

To zpověď moje, končím román svůj,

teď, sestřičko, ty opět vypravuj!

Vím, mnohý květ se tají ve tvé hrudi,

tam mnohdy sladká vzpomínka se vzbudí,

nejspíše večer, kdy se domníváš,

že spánek už se na mé oko loudí,

tu s povzdechem se k nebi zadíváš.

Na koho myslíš? Kde tvá mysl bloudí?

Nu nezapírej! hodnou sestru máš,

ta nezradí tě. – Napověz mi pouze!“

Markétka řekla: „Vyhovím tvé touze!

Je život lidský setkán z upomínek

a z nadějí – a blah, kdo těchto víc

než oněch má. Jak na jabloni kmínek,

jenž nese bílých poupat na tisíc

a nepřemýšlí, neví, nechce znáti,

že krutá bouře mnohý květ mu zchvátí

a z druhých možná trpký bude plod,

tak duše tvoje nadějí se chvěje

a tužeb roj, jak příval jarních vod,

se rodí v srdci, mladou hlavou spěje.

Ten příval jarní dávno v mojí duši

až na dno vyschl, květy opadly,

vždyť, moje drahá, tobě lépe sluší.

Z nich nemnohý jen lístek uvadlý

pro paměť nosím v modlitební knize.

I mně kdys bylo také šestnáct let

a srdce moje nevinné a ryzé

skrývalo tajně prvé lásky květ.

A mladý student byl mým ideálem.

Byl hodný hoch to, chudý, sám a sám

životem kráčel s bídou v boji stálém,

jen knih si hleděl, neuvykl hrám.

Zrak jeho pevný, hrdé jeho čelo,

jež před nikým se klonit neumělo,

duch jeho byl jak orel poutem spjatý

a v srdci plál mu nadšení žár svatý.

My o lásce si málo vyprávěli,

mně učitelem věru spíše byl.

Vlasť milovati on mne naučil

a znáti zápas veliký a smělý,

jejž národ náš ved' s celým šírým světem

po celý věk, jenž dosud neskončen

a v nové síle zuří den co den.

A vyprávěl mi chvějícím se retem

o heslech řad a cíli dalekém,

o vůdcích, kteří prvé šiky vedou,

o hrobech padlých v boji odvěkém,

a nadšení žár barvil tvář mu bledou.

A přísahal, že v prvním šiku bude,

že v oběť rád dá svoje srdce chudé,

že neleká se temna mohyly. – –

Ó, v také chvíli jak byl spanilý!

Pak ode mne ho v dálku zaved' osud,

však jako poklad uschovávám posud

list jeho každý. Jevilo se v nich

to srdce plné citů vznešených.

Šel za svým cílem. – Jméno jeho časem

zavznělo ke mně z víru života,

a o samotě šťastna tichým hlasem

já šeptala je. – – To můj román celý.

Což, nezmohla tě posud dřímota?“

„A nikdy jste se více neviděli?“

Liduška ptá se trochu čtveračivě.

„On přišel zpět!“ „A potom?“ „Pozdě již!“

„Ne, neusnu ti, až mi dopovíš!“

Však Markétka ji prosí úpěnlivě:

„Ach, odpusť, drahá! Cítím zemdlení

a v prsou bolesť, kruté pálení. – –“

A Liduška se chechtá jako děcko:

„Nu nenutím tě! Vím už všecko, všecko!

Jsem starostliva o tvé drahé zdraví,

však mladý doktor lék má pro tě pravý!“