Pan doktor. (IV.)

Liduška jednou šeptla v pospěchu:

„Ach, sestro, kvapím k tobě bez dechu,

bych přišla první k tobě s blahopřáním.

Již tatínek náš pevně rukou dáním

tě doktorovi na vždy zaslíbil.

On mne chtěl dříve - ale slyšela jsem,

jak děkoval pak za tě vroucím hlasem

a snad i ruku jemu políbil.

Ó, jak jsi šťastnou! Závidím ti, drahá!

Mít,doktora, toť celé nebe blaha!

Ó, kéž můj milý - víš, ten student bledý, –

se aspoň v týdnu stane doktorem,

sic ze zoufalství vezmu naposledy

barona přece, třeba s odporem.

Poslechnout musím, jak mi otec velí,

vím, smutný bude už můj osud celý!

Však, milená, ty aspoň šťastnou buď!“

Markétka mlčí, jen se dme jí hruď,

snad rozpučel v ní blaha kvítek skrytý.

Pak přišel doktor – trochu rozpačitý.

Za ruku vzal ji, dlouho rozmlouvali,

na přešlé doby spolu vzpomínali.

V líc vanul mu dech její sladkovonný,

když zašeptala: „Z vaší paměti

snad vymizely na vždy chvíle ony,

kdy poprvé mně, zpola dítěti,

jste vypravoval o zoufalém boji,

jejž vede lid náš. V divý zápas ten

jste nesl nadšen, touhou roznícen

své mladé srdce, celou duši svoji!“

V tom doktor pravil uzarděný studem

„Ó, mládí, mládí! letí za přeludem,

jen ve snu žije, věří bludičkám!“

Markétka bledla: „Vím, že mnohým trudem

nevlídný osud trpčil život vám,

že mnohou jizvu vyryl v pyšné čelo,

však ve hruď vaši nepronikl jed

a srdce mladé, které ohněm vřelo,

dech skutečnosti zmrazit nedoved'.

Hle, vaše listy jako poklad skrývám,

to velké srdce vaše září z nich!“

A doktor dí: „Vám nijak nezazlívám,

že tropíte si ze mne krutě smích.

Nu, byl jsem mlád – již odpusťte mi, drahá,

muž rozumný se dávno ze mne stal – –“

a po svých listech rychle rukou sahá

a na tisíc je kousků roztrhal.

„Již mládí přešlo, nejsme více děti,

pel citů z duše dávno život splách,'

čas o životě vážně přemýšleti – –

Proč chvějete se? – Bože!“ Ve mdlobách

Markéta bledá v jeho náruč padá –

Když procitla a zvedla kalný zrak,

na lůžku byla. – V tichém bolu pak

stál otec u ní, lkala sestra mladá.

A její ruku doktor zlehka vzal

a tlukot tepny mlčky počítal,

potichu pravil: „Srdeční to vada!“

Markéta v tom se truchle usmála:

„Snad máte pravdu. Stůně srdce moje,

v něm plno bouří, plno nepokoje

a temno teď. Však jednou zaplála

i pod mou hrudí zlatá jiskra blaha.

Vy probudil jste mladou duši mou.

Mně svatou byla každá vaše snaha,

myšlénky vaše jako ozvěnou

se ozývaly také v duši mojí.

Váš obraz vždycky před mým okem stál,

já viděla vás v divém, svatém boji,

žár nadšení vám z oka hvězdou plál,

odleskem jeho hrdé, přímé čelo

všednosti kalem netknuto se skvělo.

Před okem vaším moje srdce buší,

vždyť srdce mé se probudilo s duší.

Ten obraz váš já tajně milovala.

Mé srdce stůně – –!“ chorá temně lkala,

„a z něho mizí vábný obraz ten!

Snad byl to přelud krásný, krátký sen?

Či navrátí se? V srdci naděj žije:

snad navrátí se opět zákmit blaha!“

A doktor praví: „Utište se, drahá!“

a naslouchá, jak mladé srdce bije.

Pak otci k uchu naklonil se stranou

a řekl tiše: „Není naděje!“

Odešel z domu a slzy mu kanou

po tváři maně. Což to prospěje!

Usušil zraky truchle hlavu kloně.

„Ubohá dívka! jak jí lituji!

Však choré srdce! Jaká pomoc pro ně?

A rada – otec dal by věru jí

překrásné věno. Šťastně mohla žíti

a po mém boku hodnou ženou býti,

já zajistil bych sobě kariéru.

(Liduška sic je stokrát hezčí věru,

však člověk také skromným býti má.)

Mne milovala! Byl jsem mladým jednou,

sny mládí růžné ale brzy blednou,

teď skutečnosť mne jenom zajímá.

Sny podobné jen baví hlavu mladou,

však s nimi kterak býti městským radou.

Pro blaho města třeba moudré hlavy,

již neopřádá žádný dětský sen. – –

A městským radou já již přes týden

a při tom věru vlastenec jsem pravý!“