PAN HRABĚ.

Strýc studoval dnes na kázání právě,

já v čeledníku sám čet’ v Santa Clara,

v žní úpalu a tichu stála fara,

v tom někdo trhl zvoncem pronikavě.

Strýc nevěda, jak já si hovím zdravě,

sám k dveřím spěl; já slyšel, kohos kárá:

„Vždyť přece otevřeno! Vždy hra stará!“

A v dveřích stál pan hrabě ve vší slávě.

Tu ovšem milý strýček začal jinou:

„Ó, Milosti, již račte odpustiti,

ten zvláštní pozdrav jest jen mojí vinou.“

V tom na ruce však jeho rty již cítí,

a hrabě dí: „Mně větší pocty kynou,

že sám pan farář byl mi otevříti.“