PAN JINDŘICH LACEMBOK.

Kněz betlémský a lidu kazatel

již na cestu se vydal od Krakovce,

by před tváří se zjevil nepřátel,

co bludného v něm zřeli duší lovce.

Jel do Kostnice hájit pravdy své,

s ním Václav z Dubé, pan Jan Kepka z Chlumu

a mnozí jiní věrní Čechové,

jež vídal pod svou kazatelnou v tlumu –

a v Plzni stočil k nim své brůny krok

pan Jindřich Lacembok.

Chtěl se svým Mistrem jako v Praze být,

když poslouchat jej do Betléma chodil,

chtěl kazatele před koncilem zřít

a na vítězství jeho míti podíl.

Neb Hus že nad preláty zvítězí,

to jasno bylo mu jak slunce v nebi –

a kdyby chtěli Mistra v řetězy

a v pouta jímat, pochodili zle by:

jim nebezpečný věru byl by sok

pan Jindřich Lacembok.

A v Kostnici když zastavili klus

a uslyšeli Jana od papeže,

že jistě bezpečen jest Mistr Hus

u vdovy Fidy v stínu hradní věže –

jel Zikmundovi králi v ústrety,

a když král vjížděl slavně do Kostnice,

co hvězdy nebem byly rozsety

a dole plály pochodně a svíce –

v průvodu, rukou hrdě opřen bok,

pan Jindřich Lacembok.

A Husa našel v těsné, chladné kobce,

zřel jeho křivdu, jeho muky zřel,

zřel jeho na svědky i na žalobce,

co z toho dále pojde, přemýšlel –

a všechno uváživ, meč v pochvě nechal

a slyšev, jak štvou Mistra: „Vzdej se, vzdej!“

a on jak v Písmě štít svůj hledá, spěchal

mu radit: „Dobrý muži, nehloubej!“

Neb viděl sílu nalíčených ok

pan Jindřich Lacembok.

A viděl Husův smutek, nemoc, půst,

vézt z kláštera jej do žaláře v hradu,

zřel moci kardinálů náhlý vzrůst,

zřel Zikmundovu nestálost a zradu,

zřel marnou Mistra v chrámě obranu,

jak z ruky biskupovy kat jej jímá,

jak z Kostnice jej vedou po ránu,

až v ohni umučen byl mocí Říma,

zřel, jeho prach jak vržen v Rýna tok –

pan Jindřich Lacembok.

Zřel Jeronýma, druha Mistrova,

jenž bujnému vždy podoben byl oři,

jak také poutá ruka katova,

jak plamenem týmž jako Mistr hoří –

zřel, co jsou ti, co církev a co král,

sám ptal se, co má jemu býti cílem –

dal odpověď si – a již skutek zrál:

přisáhl věrnost církvi před koncilem.

Neb věděl, komu dáti na úrok,

pan Jindřich Lacembok.

A nebyl spálen ani neumřel,

v tisících vnuků nekonečně žije:

týmž zrakem dívají se, jímž on zřel,

touž hlavu moudrou nese jejich šíje.

Kam jíti, věděl povždy jejich rod,

vždy šel, kam vítr točil korouhvici;

když českou zemí tekl krve brod,

když jiní mřeli mečem, šibenicí –

vždy za tím šli, jak řídíval svůj krok

pan Jindřich Lacembok.