Pan Jindřich Strážský.

Pan Jindřich Strážský, český pán,

kdysi v Palestinu jel,

a v zemi snědých Moslemů

podivně věci zřel.

Tam nejprv kámen uviděl

s Kristovou šlepějí,

a líbáním hned zdloubal ji

o palec hlouběji.

Po vetchých stupních žebříka,

jenž Jakubu se zdál,

se duch pobožný Strážského

až k nebi vyšplhal.

A fantasií do ráje

ku prarodičům spěl,

na brcích, jež vypelichal

Gabriel archanděl.

Když takto ducha povznesl,

pozemské nad bloudy,

osedlal jemu dragoman

k odchodu velbloudy.

Po trudné cestě písčinou,

tu v slunném obzoru

zasvitly kuple Stambulu

na modrém Bosporu.

Když karavana kráčela

kol Dolma – bagdže vrat,

tu mocný žoldán Strážského

dal k sobě zavolat.

A Mahmud – nevím který už –

líp katechismus znal

než sám učený pontifex,

jenž v Římě panoval.

Strážského žoldán vyslýchal,

přioděn v zlato, kment,

a Strážský pilně vykládal

mu nový testament.

Když stál již hotov k odchodu

u zlatých podvojí,

ptal žoldán se: „čím lépe být,

pod jednou či pod obojí?“

Pan Strážský – věrný katolík

se kroutil sem a tam,

až pokynul mu k mlčení

Muhamed žoldán sám.

„Můj brachu, zanech disputac

i planých rozmíšek,

a dovol, bych sám rozlousk’ ti

ten tvrdý oříšek:

Já radš bych boha toho měl,

jenž dává pít i jíst.“ –

Pan Strážský si to k srdci vzal

a byl pak – utrakvist.