Pan lesní.

Náš pan lesní z pod Bukova

jako sosna stará,

zimou celá posněžená,

statná však jak s jara.

Náš pan lesní z pod Bukova

tak se pyšně nese,

jako by byl králem světa,

jak byl králem v lese.

S pány mluví po německu,

– ne tak zrovna hezky, –

potom zhurta mezi vousy

zakleje si česky.

Na štíru byl se sedláky,

ale, co je pravda,

na zdar staré české krvi

dupne si a zavdá.

Česky též se rozehřeje,

když je svatba, křtiny,

posléz, už tak před půlnocí,

vpadne do latiny.

Myšlenky mu potom skáčou

jak ušáci v leči; –

nesměl nikdo do revíru,

nesmí nikdo k řeči!

Když pan hrabě, – s dovolením, –

býval ještě děcko,

vrchní škodná... nu, pan lesní

vysekal to všecko.

Jen svým lesům neublížil,

– sotva teď kdo věří; –

celé panství nevynese,

on co odved’ zvěří!

Mnohou laňku, – s dovolením, –

též vzal na svou mušku,

teď už dávno na parohy

pověsil tu pušku.

S celým světem na potkání

staré srdce dělí,

však po mladé koroptvičce

ještě okem střelí.