Pan Milota. (1.)
Pan Milota tak sedí sám,
jak byl by k stolu přimražen,
a v myšlénkách je hlubokých, –
vždyť dnes svatého Rufa den.
Aj Rufa? den to Milotův!
tak slavný den, tak krvavý,
a sláva, krev, ta pálí tak,
jak uhel v srdci řeřavý.
A plamenem se rozvlaje
ve slavnostní den zločinu,
a plamen aby udusil,
dnes hlučnou dával hostinu.
By slavil Němců vítězství,
a zasvětil tu hanbu svou,
by přehlušil své svědomí
a pohřbil vinu krvavou.
Však morová jak nákaza
se smrtí černou plíží dál,
tak černým srdcem jediný
se hrůzný cit mu rozehrál.
Ten hlučný cinkot pohárů,
jak umíráček by to byl,
a víno to tak červené,
jak by je krví procedil.
A k slavnému kdy přípitku
se srazil pohár o pohár,
tu jakby zvonem rozlehlo
se v duši jmeno: Otokar!
A seděl tu tak zamračen,
a myslil jen a nemluvil,
až z málo přátel poslední
tu síň hodovní opustil.
A tak tu sedí zase sám,
jak zločinem by přimražen,
a v myšlénkách je hlubokých,
vždyť dnes – svatého Rufa den.
Tam venku chladno, venku mráz
tu noc přikrývá smrti snem,
a smutno tak a ticho tak,
jak na poli kdys Moravském!
A v duši tma, a v duši mráz
tu noc by přikryl smrti snem,
však hlučno tam a bouřlivo,
jak na poli kdys Moravském!
A jakby jaro nahradit
tam venku chtěl podzimní chlad,
tak v duši své pan Milota
by ukonejšil vinu rád:
„Dnes rok – hoj slavný den to byl
a věčným stkví se zápisem,
kdy strestaný ten zločinec,
kdy Milota byl vítězem!
Aj král to byl, ten slavný král,
před nímž měl já být odpraven,
a tehda jsme to změnili,
já vítězem – král zohaven!“
A vítr duje silněji,
a duše slova rychlejší:
„To pomsta byla strašlivá,
to zločin ze všech nejtěžší!“
„Že msta? aj – právem odplata,
bych očistil tu hanbu svou,
já vraha jsem jen potrestal
za prolitou krev bratrskou!“
A vítr hučí rozhněván,
jak zrádce by mu ubíhal,
a vítr skučí bolestně,
jak na zločin by žaloval.
„Jak? právo tvé to? odplata?
kdy’s otce dítkám zavraždil,
a vlasť svou, vdovu truchlící
zde opuštěnou zůstavil?
A pláč a bída národa
od cizinců – tvá odplata?
O hrozná vlasti zráda to
a zrádcem’s ty – ty, Milota!“
A Milota tak sedí sám,
však ne sám – v duši rozdvojen,
v myšlénkách dvojích hlubokých,
vždyť dnes – svatého Rufa den!
Tam venku hučí vichřice,
a v duši zločin bouří dál,
a vře a pálí, hryže tak,
jak peklo by v něm rozepjal.
A tělo zde, – a duše tam –
tam krev – o krev to nevinná,
a v krvi matka se synem
jak pode křížem Maria.
O mrtev! a ran sedmnáct!
ach klesla matky záštita,
a v každé ráně – hrůza to –
vepsáno stojí: Milota!
A matka líbá mrtvolu,
a srdce – v bolu prázdnota –
jen jedno slovo v paměti,
jen jedno zná, toť: Milota!
A venku hrom! a vichřice
ta nese obraz krvavý
u letu chvatném, divokém,
a před zraky mu postaví.
A u zděšení Milota:
„Já ne – já ne – to Záviš byl!“
Však strašný v duši hromu hlas:
„Ty, ty’s ho zradně opustil!“
A Milota tu v zoufání:
„Já ne – mne Rudolf uplatil!“
Však vzteklý vichr bouří zas:
„Ty’s vlast, ty’s krále utratil!“
A před zrakem mu zděšeným
vyrůstá s dítkem matky stín,
a matka ta, to matka vlasť,
král Otokar, to její syn!
A osiřelé matky stín
bolestně šepce: „Bůh tě suď!
já nemám pro tě jiného,
než kletbu svou: Ty proklet buď!
Ten pláč mých dítek mučených
teď cizotou ve tvoji hruď
se vpij, a jedem stohlavým
tam vyryj věčně: Proklet buď!
A nikde neměj pokoje,
ni ve snu v bdění za hrobem,
a noha tvá ať vede tě
za krvavým jen zločinem!
Tak proklet buď!“ S tím zmizel stín,
a svíjí se ten velikán
ve hloubce činu slavného,
jak pekla trestem byl by hnán.
„Ó proklet buď!“ se vichrem tam,
se v sále, v duši rozletí,
„a nikde neměj pokoje, –
a proklet buď i ve smrti!“
V tom s věže bije dvanáctá,
a strašný, obrovský ten hlas
se dolů nese, líně tak,
jak v zločinném vědomí čas.
A uslyšel pan Milota
půlnoční duchů hodinu,
a ze snění se probudil,
ze zločinu, zas k zločinu!
A v tmavé síni sedí sám,
jak zločinem by přimražen,
a v myšlénkách je hlubokých:
„byl – byl svatého Rufa den!“