PAN MINISTR NO MLUVIL V TÁBOŘE

Pan ministr mluvil – oheň v bledých lících –

jak byl malý Žižka v škole v Prachaticích;

kde kdo byl hned dojat, novinu tu slyše,

nejen dojat, řeknu, vděčností hnut spíše.

Kde kdo myslil dosud, že náš vůdce slepý

školu života měl: palcáty a cepy;

dějiny že tvořil, sotva však že věděl,

kdy byl zabit Caesar, pak že kolik neděl

vlád Bořivoj II.; jako stratég proved

znalost českých krajin, ač by sotva doved

vyčíst přítoky po pravém břehu Labe;

a že psát neuměl a že v čtení slabé

vědomosti měl prý – jak se člověk mýlí!

Pan ministr řek to v osvícené chvíli,

tož to pravda bude. Zříme jasně nyní,

jak ten malý Žižka pílí k školní síni

v městě prachatickém. Pečlivá ta máti

vypravila jej tam z Trocnova a platí

patnáct zlatých na něj, byt má, stravu k tomu,

přilepšení časem posílá se z domu,

dostavník když jede, pecen chleba, buchty,

koláč, kuře někdy – dobré srdce kuchty

na Jeníčka myslí. A ten hošík čilý

s kabelkou knih plnou a s tabulkou pílí

k škole prachatické. Pan učitel arci

věděl, koho má tu. Žák byl uctiv k starci,

v naukách všech kvetl, chodil do kostela,

zpíval pěkně v sboru, těšila jej škola

a tak rost a rostl, připravil se skvěle

k roli ve husitském vojště velitele. –

Jedno opomenul však ten Osud přeci,

(místo jednoho pak dva by byli reci):

pět set roků pozděj měl se Žižka zrodit,

pak měl do Pardubic do reálky chodit,

pana ministra kde byl by spolužákem –

jaký prospekt stojí před naším tu zrakem!

Pan ministr chyt by poučení hojná:

co to vojáci jsou, co je služba, vojna,

jaký v armádě duch najisto být musí,

nemá-li to tělo rozpadnout se v kusy,

a dál jiné věci. Žižka, toť zas jasné,

odkouk jemu by cos z vědy cizopasné,

totiž z dějepisu – my pak bychom vzdali

chválu bohu, že teď, třebas národ malý,

velkým národům se slavně vyrovnáme,

když dva také muže ve svém středu máme.