PAN POSLANEC (I.)

Mně zdálo se, že’s umřelo,

což není lidem zdrávo.

Funus jsi mělo veliký,

nebohé státní právo.

Má Praha smutek drtící,

umlká starý zápor.

Dnes černožlutý nevisí,

dnes visí černý prápor.

U musea sám ministr

v posici: zbraně k noze!

Náměstím jede nebožtík

a jede v zlatém voze.

Poslanci v smutku za vozem

a Excellence četné.

Slavnostní řečník promluvil

jak vždycky řeči vzletné.

„Nám líto je, žes’ umřelo.

Nu, člověk měkce cítí.

Než soudíme-li střízlivě,

tož musilo tak býti.

A když už teď jsi nebožtík,

teď radost bude všude.

Němci nám ruku podají

a potom už to půjde

takovým tempem, že se svět

podiví čilosti chodců,

že řekne, žasu plný hled:

to že jsou synové otců?

Takovým tempem... mizí dny

a mizí vůbec doby...

Přes pole, luka, hory, les,

přes mrtvých otců hroby...

Takovým tempem, že se nám

až v očích náhle blýská.

Praha je náhle daleká,

Vídeň je náhle blízká.

Spi, státní právo, sladce spi:

člověk tak měkce cítí.

Svět malý je: kde žiju já,

tam nemohlo bys žíti!“

Slzy všech tváře zalily

při řeči epochální.

Nejvíce však se rozslzel

sekretář jenerální.