PAN POSLANEC (III.)

Dál mluvil řečník výmluvně,

dál do svědomí hřímal.

A když tak mluvil výmluvně,

co dělati? Já dřímal.

A když jsem procit’, zavřel už

výmluvná řečník ústa.

A víc než jindy bylo tma,

tma v klubu tmoucí, pustá.

A ticho bylo. Samota

mne tato vyděsila.

Sirku jsem rozškrt, hodinky

jsem vytáh’: Půlnoc byla.

Půlnoc je mírná k těm, kdo jdou

po cestě bohu libé.

Mně se však zdálo v tichu tom,

že portrét ten se hýbe,

ten portrét přísný na stěně

pohledu toho zlého,

zřím sestupovat zděšeně

Františka Palackého.

Duchapřítomnost jsem neztratil

a nezahodil veslo.

Já otci vlasti nabídl

s obvyklým taktem křeslo.

Nemluvil. Hleděl. Přemýšlím:

„Čím asi vyhověl bys mu?“

Z novin jsem článek vytáhl,

článek o trialismu.

Stisk’ knoflík jsem. Světlo zasvitlo.

Toť operace prostá.

A článek dal jsem do ruky

ctěného svého hosta.

Nemluvil. Hleděl. Čet’ a čet’,

o budoucnosti, státu.

O velkých, vážných problémech,

budoucím o převratu.

A jak to četl, jiskřilo

to oko energické.

Rozměry jeho vyrostly

v obří až a ne lidské.

Nedočet’... článek odložil.

Pln hrdosti zřel, síly.

„Boj dobojován tedy je

a my jsme zvítězili?“

„Boj dobojován... vítězství?

Do jisté míry... jaksi...

My Rakušany stali se

a s prominutím taxy!“

„Ten trialismus značí přec

vítězství naší věci?“

„Do jisté míry... jaksi... snad...

ale jsou chyby přeci.“

„Toť úspěch státoprávních snah

slavný a požehnaný.“

„Do jisté míry... jaksi... snad

– pro bratry Jihoslovany.“

„Jihoslovany?“ tázal se

Palacký náhle bledna.

„Jihoslovany? myslil jsem,

že o Čechy se jedná.“

Ta politická naivita

mne málem rozesmála,

kdyby se totiž k úsměvu

ta půlnoc vhodnou zdála.

Svůj úsměv však jsem potlačil,

veselost svoji skrytou

a k otci vlasti pravil jsem

s jakousi superioritou:

„Vy informace nemáte

o velké naší době.

Div není to, když ležíte

let sedmatřicet v hrobě.

Let sedmatřicet. Lidé mrou,

a jiní zas se rodí.

Někteří sobě pomohou

a jiní zas si škodí.

Leč stačí jedno poznání

i v krisi sebe těžší.

Když někdo něco dostat má,

nejsou to nikdy Češi.

I spravedlivý sedmkrát

zná za den zahřešiti,

Češi, ti nikdy nehřeší,

za to jsou vždycky biti.

Let sedmatřicet! Pro lidstvo

je vývoj dobrodiní.

My samostatnost nechceme,

chtějí ji po nás jiní.

Nejsme to my už, kteří jdem’,

nejsme to my, kdo chceme.

A mlčí o nás Evropa,

že Čechy samy němé.“

Nemluvil. Hleděl. Těžko je

vyznat se v jeho citu.

Té chvíle nějak ztrácel jsem

svou superioritu...

Nemluvil. Hleděl. V životě

tak zřít jsem neuviděl.

Z pola ten pohled zamrazil

a z pola jsem se styděl...

Sklopil jsem oči. Ale pak

sebral jsem se já rázem.

Jenom ty oči hleděly

uhýbavě tam na zem.

„Což žiji v jakés pohádce

pro politické chůvy?

Když v Čechách živí němí jsou,

proč v Čechách mrtví mluví?

Vy na nás přísně hledíte,

a přec to každý říká:

Nás Čechy vlastně zabila

passivní politika!

Na snahy zříti mrzácké

a ubohého vzhledu?

My uložili Palacké

se státním právem k ledu.

Myšlenka, ta se narodí,

dožije, zhyne pak tiše.

A což jste ani neslyšel,

co o něm se mluví a píše?“

Zachvěl se při té vzpomínce,

zachvěl se, mdle se klátil.

A s přísným, trpkým výrazem

do portrétu se vrátil.

A vše to v kvapu podivném,

až překotném se stalo,

že nevím: byl a mluvil to,

nebo se mi vše zdálo?