PAN POSLANEC (IX.)

Košile rudá zmizela,

jak by ji shltila země.

Přichází černých pánů dvé:

„Proč jdete, pánové, ke mně?“

A černí pánové vážně dí:

„To nelze říci tak krátce.

My učitelstva českého

jsme česká deputace –.

S bolestí těžkou neseme

poslanců pych a zpupnost,

s bolestí těžkou neseme

tu jejich neústupnost.

Je známa tíseň, v které my

už od let bídně tonem’.

My chceme platů úpravu.

Bez průtahů a honem.

Že není peněz? Písničkou

nás takou neodbudou.

Že není peněz? Smiřte se.

Peníze hned tu budou...

Že Němci chtějí vydírat?

Národní chtějí ztrátu?

Co je nám po tom! Smír a hned!

Úpravu chceme platů.

Že chtějí dělit království,

menšiny rdousit ztichlé?

Co je nám na tom? Smír a hned!

Úpravu platů a rychle.

Skoncujte dlouhé tahačky.

Kdo váhá, ten na nás hřeší.

Když Němci nechtějí ustoupit,

ustupte tedy vy, Češi!

Povinnost k národu máme-li

konati v době, kdy bída:

ať koná národ svou povinnost,

buď jak buď, jen když se přidá!“

A páni zmizeli jako duch.

Dlouho jsem stál v zlé dumě.

– – A je to pravda, že tu byl

opravdu někdo u mě? – –

A páni zmizeli jako duch,

člověk se nedohlídá.

– – A je to vskutku jejich hlas:

Buď jak buď, jen když se přidá? – –

Zamrazilo mne. A já stál

u okna dlouho němý.

Soumrak se snášel pomalu

nad mojí rodnou zemí.