PAN POSLANEC (V.)

Stařeček před domem, vlas jako sníh.

Dávno co holkám se líbil.

Kočár zří ujíždět, šeptá si tich:

poslanec, poslanec slíbil.

Schůze se zdařila. Slov mojích proud

valil se jak horská řeka.

Trpící čekají na boží soud.

Stařeček, ten na mne čeká.

Schůze se zdařila. V hospodě kdes

o mou řeč ještě se servou.

I soupeř posléze nesměle hles’:

„Co platno. Mluvit zná s vervou!“

A budou mluvit a budou zas pít

v draka už na polo tlamě.

Mám já se styděti za ten svůj lid?

Má se lid styděti za mě?

A mne dnes neděsí rvačka ni hluk,

ty, které míjíme, lesy.

A mne dnes neděsí vlastních slov zvuk.

Jenom ten stařec mne děsí.

Schůze se zdařila. Kolik jich zřel!

Kolikrát věřil a chybil.

Červánek vzplál a červánek mřel.

„Poslanec, poslanec slíbil!“

Slíbili, zmizeli. Kolik jich zřel!

Přec věřil proroctvím Sibyll.

Červánek vzplál a červánek mřel.

„Poslanec, poslanec slíbil!“

A stojí před domkem, jak stával zde.

A měkne, jak kdysi měkl.

Červánky pohasly, soumrak už jde.

„Poslanec, poslanec řekl!“

Kočár, jenž ujíždí, prach zvedá s cest.

Staříku, čím jsi to chorý?

V houni se zahalím, chladno mi jest.

Sníh kryje v obzoru hory.