PAN POSLANEC (XX.)

Na světy valí se pohromy,

zločiny dějí se, zrady.

A já jsem docela pitomý.

Přicházím z Národní rady.

Národní rada se pozvedá.

V nezvyklé sešla se síle.

„Volá nás,“ pravil pan předseda,

„k projevu dějinná chvíle.“

Je zamračený horizont

a docházejí stesky,

že dosud jeví malý fond

ten velký sbor náš český.

Dvakráte měř a jednou řež,

je Rady národní heslem.

Neradno plavbu začít též

za bouře s chatrným veslem.

Nyní však nelze váhati.

Chvíle je velká a bědná.

Království šeptá v závrati:

„Národní rada jedná!“

Hluboce všichni dojati.

Kam jdem’? Do nedohledna.

A opakují v závrati:

„Národní rada jedná!“

Národní rada se pozvedá.

Co výplod mnohých porad

tlumočí jí pan předseda

obsáhlý elaborát.

Projev to vážný a kovaný,

projev to mohutný, včasný.

Kritický v chvíle kritické

a v chvíli nejasné jasný.

Cos jako křídla věčnosti

poradním sálem šumí.

Posluchač šeptá s vděčností:

„Předseda, ten to umí.“

A předseda když dočetl,

tu bylo ticho všude.

Mouchu bys slyšel letěti.

Kde cíl tvůj, moucho, bude?

Letěla moucha po síni

v svém letu větší a větší.

Letěla moucha pátravě,

až na nos usedla něčí.

K slovu se řečník přihlásil.

Myšlenku dobrou vítal.

Poznámek něco skeptických

do svojí pochvaly vplítal.

Že když jsme tak dlouho čekali,

je možno čekati ještě.

Projevy, tvořené pro sucho,

nevhodny pro dobu deště.

A on, ač stále napíná

své dosti veliké ucho,

jist není sobě docela,

je-li teď déšt nebo sucho.

Pročež k těch poměrů zjištění

komise dnes ať se zvolí.

Po síni moucha bzučela

na nose kohokoli.

Odhlasovali komisi.

Ta slyší růsti i trávu.

Příštího roku podá nám

o svojí činnosti zprávu.