PAN POSLANEC (XXIX.)

V hlavě mi cosi zvučelo

dalekou ozvěnou, temně –

Má mladost přešlá zpívala:

Země, má rodná země –

Šlapaná povždy v porobu,

vykořistěná, plodná.

Má mladost přešlá zpívala:

Země, má země rodná!

Kolik už dravců noci, dne,

přelétlo zlekaným krajem?

Má mladost přešlá zpívala:

Rosteme, kveteme, zrajem’!

Rosteme, kvetem’, zrajeme.

Bojujeme a chceme.

„My bijem’ o mříž, ducha lvi

a my ji rozbijeme.“

Nad písní mládí přešlého

had povstal ale syče:

„Poslanče lidu sešlého,

s čím chceš jít před voliče?

Kouzlil jsi marnou zášklebu

staleté lidu muce.

A smečce bídných darebů

podáváš svoje ruce.

A tam, kde řídké mrtvoly

se zápasníků kupí,

pozoruješ s mdlou nevolí

přeletající supy.

Výkřiky tebe nevzbudí,

znervosní pouze vzdechy.

A pohled zlý tě netrudí,

jak rozkrádají Čechy

groteskní jakés’ přízraky,

jichž nezná přírodopis.“

Cit lepší ve mně procitl

a napsal jsem tento dopis: