PAN POSLANEC (XXVI.)

V indisposici předsedy

na rychlo delegovaný,

já měl jsem úkol promluvit

na sjezdu mládeže strany.

Mladíci v černém sešli se,

napočítal jsem jich do set.

V indisposici předsedy

zlý duch mne nějaký posed’.

Večer je vlažný, svěží vzduch.

A všechno k přípitku svádí.

A jaký je ten pravý duch,

kterým bych promluvil k mládí?

S přelomenýma křídloma,

přes úhor, skály a močál!

A já jsem k naší mládeži

mluviti takto počal:

„Strážci jste odvěkých plamenů,

třeba dnes slabě se třásly.

Strážci jste odvěkých plamenů.

Běda nám, jestli by zhasly!

Dědici velikých úkolů

a nejen na polo buďte.

Nejděte slepě za námi.

Uvažujte a suďte!

Nepřísahejte na prapor,

na lidské přespříliš vůdce – –

A jestliže jste soudili,

nesložte do klína ruce.

A jestliže klesá nám odvaha,

boje když zdají se marné,

řekněte: lidé, ti stárnouti smí,

běda však, národ když stárne!

A malý, kleslý náš-li duch,

ať šiky nastoupí jiné.

Řekněte: lidé mříti smí,

běda však, národ když hyne!

Strážci jste odvěkých plamenů

v tmách, které šíří se vůkol.

Život se může ztratiti.

Běda, když ztratí se úkol!“

S přelomenýma křídloma

přes močál, úhor a skály.

Seděli vážní mladíci,

vážně mi naslouchali.

Seděli černí mladíci,

sklonili hlavu k hlavě.

Úkosem na mne pohlédli,

tázavě, nechápavě...