PAN POSLANEC (XXX.)

„A třeba měl jsem mnoho chyb,

cítil jsem časem čistě.

S vámi a se mnou bylo líp,

kdybych byl na svém místě.

Já cítil ponížení hrot

tak, jak je jiný cítí.

Jen neuměl jsem mlčet v čas

a v čas ne promluviti.

Má ruka slabá! Zdvihne se,

zrak protivníka měří.

Má ruka slabá. Poslanec,

ten nikdy neudeří.

Má hlava slabá. Myšlenka

na okamžik jí bleskne.

Myšlenka tiše zapadá

kams v nedozírno teskné.

Má vůle slabá. Zklamání

mne příliš rychle shroutí.

Jdu. Sotva jsem se rozeběh’,

už chce se oddechnouti.

Kdo za to, že já nestačím

na těžký úkol v půtce.

Kdo za to, že jsem voják jen

tam, kde nám chybí vůdce?

Vše slabo ve mně. Slabý tvor

vždy k silnějšímu přilne.

Vše slabo ve mně. Oči jen,

jen oči mé jsou silné.

Daleko vidí. Hnilobu

už v jejím vzniku zočí.

– Den šerý. Vidím porobu.

Co pomohou mé oči?

Zřím, že je cesta bezcestím,

a zřím, že houstnou mraky.

To vědět je mým neštěstím.

Co pomohou mé zraky?

Zřím, že se v lidu podává

jen kámen místo chleba.

Není-li možná náprava,

k čemu mých očí třeba?

Daleko vidím. V budoucnost,

jež jiné rytmy zpívá.

Kde Herakles, jenž očistí

hnůj Augiášova chlíva?

Na velký úkol hledím sniv.

Můj osud: nepokročit.

Ten Augiášův vidím chlív.

Co s očima si počít?

Odejdu, místo učiním

pro přicházející sílu.

Buď silný duch, buď silný sval.

A nyní chutě k dílu!

Odejdu, ne však daleko,

účastník vašich trudů.

Vůdcem jsem býti nemohl,

vojákem za vás budu!

Vzdávám se svého mandátu.

Není mi nežli mukou.

Na místo mé přijď silnější!

Poslanec; vlastní rukou.“