PAN REGIMENTSARZT.

Mám bratra, mladý pružný zjev.

Před dvěma roky plival krev.

A tělo silné, sval co prut,

úd každý jakby z kovu skut,

o, pane regimentsarzt!

A s násilím a s námahou

zastavil nemoc neblahou.

„Teď šetřit se!“ O, dbalým byl

a přibývalo jemu sil,

o, pane regimentsarzt!

V tom povolán byl do zbraně.

Šel před Vás, statně, oddaně...

– Jsem nemocen! – „Jak, hoch co prut,

Vy také chcete znáti „ruht“?“

Oj, pane regimentsarzt!

A vyšetřil a proklepal,

nic nenašel a jen se smál...

A dali hochu pestrý šat.

Pro vlast a krále! Rukovat!

Ha, pane regimentsarzt!

Prach, úpal. Žhavý červenec

a plná výzbroj tíží plec.

S tím tlouci se! Ten shon a spěch...

O Bože! Bolest! Krátký dech!

Sem, pane regimentsarzt!

Přede mnou leží bratrův stín

s příznaky prudkých souchotin.

To není bratr Váš ni syn,

toť oběť jedné z Vašich vin,

Vy, pane regimentsarzt!

Zde Vaší pilné práce plod

je tato krev, je tento pot,

horečka, noci bez spaní...

Co žene krev vám do skrání?

Fuj, pane regimentsarzt!