PAN RONAN A KORRIGAN.

Řek’ Ronan ženě mladistvé,

když chorá byla: „Srdce tvé

co k radosti si žádá své?

Mám v sadě hledat vonný květ?

Má z lesa pták ti píseň pět?

Všem přáním tvým chci vyhovět.“

„Nech květ a ptáka! Raděj’ laň

mi v lese chyť, však neporaň!

Ji hladit dychtí moje dlaň.“

Na černého pán koně sed’

a vyjel z hradu tryskem hned,

prach oblaku se za ním zved’.

Pan Ronan dojel do lesů,

laň bílá pásla ve vřesu

se klidně v stínu útesu.

Laň utíká se do tmání,

pan Ronan dá se do štvaní,

přes hory, doly uhání.

Laň chycena být neměla:

hle, doubrava se zatměla,

nad ní se hvězda zaskvěla.

Pot Ronanu se s čela lil

a koni s boku. Ševelil

strom před slují a temenil

se pod ním zdroj a libý zval

chlad k odpočinku. Větřík vál

a bílý měsíc v nebi plál.

Tu s koně Ronan hbitě slez’

a v porosenou trávu kles’

a ret svůj zpráhlý k vodě nes’.

Zdroj Korrigan však hlídala,

své vlasy zlatým česala

si hřebenem a zpívala.

„Jsi smělý,“ řekla, „modravou

že kalíš vodu zpěvavou,

jež bublá skrytě pod travou.

Mé oči jí jsou jasnější,

mé tělo nad ni svěžejší,

mé šepty jejích čarnější!

K mým plavým vlasům skloň svůj ret,

v mých zraků blankyt ponoř hled,

všech žalů zapomeneš hned!

Buď chotěm mým, sic jako sen

tvůj život skončí, v třetí den

na hřbitov budeš vynesen!“

Pan Ronan na to: „Ženu svou

mám doma, kterou růží zvou,

ta dražší mi nad krásu tvou!

A zemru, Bůh až bude chtít,

a raděj’ smrt, než v hříchu žít,

za ženu Korriganu mít!“

Tu Korrigan se zachvěla,

pak tajuplně zapěla.

Za mužem kletba letěla.

A přijel domů sláb a bled,

a pravil matce: „Jako led

mé srdce, bije naposled.

Stel, matko, lůžko, půjdu spat

a za tři dni budete lkát

nad rakví mou! Však bude smát

se Korrigan, již kryje les.

Ta smrtně proklela mě dnes.

Mé ženě však nic nepověz.“

V den třetí ženu zbouzí shon

a ptá se: „Tchyně má, proč zvon

tak slavně zní? Čí hlásá skon?

Proč kněží v dvoře zpívají?

Proč boží milost vzývají

a v šeru křížem kývají?“

Dí matka, tupá zármutkem:

„To poutníka ponesou v zem,

jenž v noci přišel zemřít sem.“

„Kde choť můj?“ ptá se nevěsta.

A tchyně: „Zašel do města,

však navrátí se dojista.“

„Má drahá tchyně, modrý šat

či červený mám oblíkat?

Jdu na mši teď se z hříchů kát.“

„Zvyk, dcero moje, teď má lid,

se černým rouchem zahalit,

tvář bílou florem zakalit.“

Tak přišla žena v rouše vdov

ke kostelu a na hřbitov,

kde uviděla nový rov.

Tu řekla: „Jest mi podivem,

že v záhonci zde rodinném

jest okopána nově zem.“

A s pláčem na to tchyně dí:

„Věz, dcero, kdo v tom hrobě spí!

Tvůj manžel, syn můj jediný!“

Tu zbledla ženě náhle líc,

a na kolena, zmírajíc,

hned padla, nepovstala víc.

Tak věrná došla záhuby;

však ráno bílí holubi

dva vznášeli se nad duby,

co vzrostly z hrobu. Jejich šum

pěl sladce mrtvým manželům,

a ptáci létli k červánkům.