PAN SMĚLÝ

Pan Smělý náhle v noční čas

se z cesty vrací domů,

a vidí v jizbě zouvák stát,

pár vysokých bot k tomu.

„Ty, ženo, odkud boty?“ ptá se.

„„Co boty? – boty!““ ona zase;

„„můj bože, což jsem slepce si

či blázna muže vzala?

Vždyť jsou to kusy trouby jen,

jež jsem dnes s kamen sňala!““

Však hlavou vrtí si pan Smělý:

„To jsem přec jakživ neviděl,

by trouby podšvy měly!“

Pan Smělý jizbou pokročil

až k dřevěnému stolu;

na stole leží spodnička

a klerika pospolu.

„Ty, odkud klerika?“ on ptá se.

„„Co? – klerika že?““ ona zase;

„„můj bože, což jsem slepce si

či blázna muže vzala?

Vždyť jsou to plinky pro dítě,

jež mně dnes sestra dala!““

Pan Smělý ale: „Hloupé křiky,

přec jaktěživ jsem neviděl

já plinky na knoflíky!“

Pan Smělý ještě zapošel,

až kde je stlané lůže,

a vidí – neměl vidět by! –

zde nějakého muže.

„Ty, odkud je ten muž?“ on ptá se.

„„Co muž? – že muž?““ hned ona zase;

„„můj bože, což jsem slepce si

či blázna muže vzala?

Vždyť je to nová kojná jen,

již matka dnes poslala!““

Však tuze mrzut dí pan Smělý:

„Já o kojných jsem neslyšel,

že tonzuru by měly!“