Pan soused.

Ťukalo jitro do oken,

plynový jazyk v lampách has’,

venkovské vozy skřípaly,

v ulicích zavzněl ženský hlas –

já tehdy zřel ho poprvé

pod oknem v matném zášeří,

jak marně stokrát cestoval

velikým klíčem do dveří.

Pak často jsem ho z rána zřel,

když města ruch ještě dřímal,

vyhlížel vždy, jak hříchy by

s polovic ulice snímal.

Mlékařské koně zlobil však,

kouřil jim pod vlhké nosy,

až jeden z koní uďál vtip

a kopl ho mezi šosy.

Nevím, zda po této příhodě,

či zda už snad před tím dříve

pocítil v mozku najednou

idey mocné a divé –

jisto však jest, že na podzim

– datum už v paměti nemám,

sedl si k stolu a jal se psát

spis velký proti všem ženám.

Psal dvě stě dní a dvě stě nocí,

spis jeho v sráznou horu rost

a džbánků piva při tom vysrk,

že na to číslic nemám dost.

A když dost napsal a víc vypil,

vždy na dno duše rozchvělý

– on, protiženáč! – dal se dovést

služebnou ku své posteli.

Nos jeho třikrát barvu změnil,

než s prací on svou hotov byl,

pak švakrovi ji mému poslal,

by kriticky ji posoudil.

Však švakr můj, ta duše líná,

jenž nečet ni svých vlastních děl,

jen tehdy spis ten do rukou vzal,

když zrovna mořskou nemoc měl.

Jak zřel jsem spis tak znesvěcený,

šlechetný ve mně vzplanul cit,

a hned jsem z něho zachraňoval,

co možno bylo zachránit.

Ne půlku, ani čtvrtku díla,

ba stotinu tak sotva mám,

vše světu podám, co tu zbylo, –

však díky předem odmítám.