Pan učitel.

Kraj tonul u večerní záři

a usmíval se, trpce však,

jak člověk, jemuž kvapem stáří

a strádáním už hasne zrak,

u cesty topole se chvěly

a ostrých větrů hbitý van

rval listy, které ještě měly,

a metal jimi do všech stran.

Den náhle krátil se a stmíval,

já rychle kráčel mimo ves,

kde druhdy návštěvou jsem býval,

ač veselejším nežli dnes;

tu pojednou jsem v chůzi stanul,

mně zdálo se, že pláč a sten

proud větrů do ňader mi svanul,

i poslouchal jsem zamyšlen.

To z otevřených oken školy

hrou na housle svůj mírnil žel

a stáří svizele a boly

vsi stařičký pan učitel,

ty žaly utkvěly mi v nitru,

a když jsem doma v lože leh’,

noc celou od večera k jitru

ryl srdce mi ten houslí vzdech.

Té písně dlouhé odříkání,

již žertem pro druhy jsem měl,

teď při podzimních větrů lkání

jsem po půl věku rozuměl;

kmet s houslemi je dávno v hrobě,

šel odpočnout si, a snad rád,

leč jdu-li mimo v pozdní době,

vždy myslím, že jej slyším hrát.